Norimberský proces

Není to tak strašný film, ale. A to ale je docela velké ALE. Ponejprv mi hodně vadila rozvleklost, která sice měla ukázat další rozměry postav, ale spíš to odvádělo od hlavní linky děje. A taky, že to nebylo ani trochu humorný, jako jiný Kramerův snímek Kdo seje vítr, ani dramatický jako Útěk v řetězech. Vlastně většinu filmu bylo jasný, jak to dopadne a taky to tak dopadlo. Tracyho role byla oproti té v "Opičím procesu" mnohem schematičtější a hodně černobílá, ale všechno zachraňoval hlavně Montgomery Clift a Richard Widmark. Marlene předvedla svůj standard ledové krásky (přestože plné vřících citů). To k filmu po formální stránce. Nyní obsah. Je to otázka, jestli je jejich chování protiprávním, když v dané chvíli se chovají dle platného práva. I kdyby se jednalo o jánevímjaká zvěrstva, myslím, že nikdo nemůže být odsouzen za to, že dřív dělal něco, co nebylo trestné, přestože dnes to trestné je. Ale historie mě přesvědčuje o opaku a to ne jednou. Již zde zmíněný proces (přestože jejich odsouzení přispělo jejich protiprávní chování i v té době) nebo například proces s německými hlídači hranice kolem západního Berlína. Ti kdysi kolem roku 1980 zastřelili nějaké utečence a přestože jim to tehdejší zákon nařizoval a ukládal pod pohrůžkou trestů v případě neuposlechnutí, byli za tento čin v devadesátých letech odsouzeni za vraždu. Tomu se říká ironie osudu, není-liž pravda? Jenže svým způsobem, co ti hraničníci a i z tohoto filmu zmínění soudci a žalobci, co měli dělat? Pokud neuposlechnu nespravedlivý zákon a budu jednat proti, potrestají mě a může mi být stonásobně jedno, že za deset let možná potomci zavzpomínají na to, jakej jsem byl charakter. A když ho uposlechnu, za deset let mě zatratí a odsoudí. Jak si vybrat? Co udělat v případě, že se na semaforu rozsvítí červené světlo a já jsem uprostřed vozovky? V zákoně je jen, že se nesmí přecházet na červenou. Mám se zastavit vprostřed a počkat na zelenou mezi všemi těmi vozy, nebo mám doběhnout na druhou stranu? To je ta otázka, ne nějaké Hamletovo být či nebýt. Ale co si vybrat. Někdy svoboda výběru v takovýchto věcech je nejhorší zodpovědností, jaké se nám jako lidem může dostat. Ano, či ne. Zachránit někoho z hořícího cizího velvyslanectví (i když je to narušení cizího státního prostoru), nebo jen přihlížet a zachovat jejich výsost? (tohle je absurdní příklad, samozřejmě zachránit, protože to nikdo nebude brát tak vážně). Je to různé, vývoj člověka a přechod ke složitějším systémům nás jako lidi staví mezi stále obtížnější rozhodnutí. A jak se rozhodnout? Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je odpověď. (02.05.2006)

Norimberský proces nie je žiadna čiernobiela démonizačná agitka, ale podrobne prepracovaný záznam jedného dlhého súdneho procesu a jeho zákulisia. Na začiatku sledujeme ruiny toho, čo sa pred pár rokmi ešte nazývalo Norimberg a pri týchto záberoch nás napadne, či sa s hrôzami nacizmu nedalo vyrovnať menej drasticky, ako len tak bombardovať civilné obyvateľstvo. Nad vecou sa snaží byť aj samotný sudca Haywood a nevynášať nad obžalovanými predčasné súdy, ale na jednu stranu sa nakoniec prikloniť musí. Tracy a Lancaster sú síce ťahúňmi filmu, ale možno si budete po rokoch najviac spomínať na Cliftove a Dietrichovej výstupy. Za tri hodiny sa tu povie pomerne veľa, najsugestívnejšie sú ale dokumentárne zábery z oslobodzovania táborov. Film ponúkne aj dobový pohľad do politického zákulisia a neprekvapivo sa tu viac hralo o praktické záujmy ako o nejakú morálku. Rozhodnutie bolo ale na sudcovi... (26.03.2017)

Snímek je cenný nejen v kontextu doby svého vzniku, kdy posloužil jako potřebná meditace nad vinou a odpovědností "obyčejných služebníků" nacistického režimu a jako výtečná odpověď na ono stále se opakující "nic jsme nevěděli, za všechno mohl Hitler, gestapo a pár fanatiků tam nahoře." Film promlouvá i k dnešku, neboť v jeho druhém plánu se objevuje další úvaha - totiž, zda je možné bránit demokracii a západní hodnoty i za použití prostředků, které tyto hodnoty popírají. Odpověď spravedlivého soudce Haywooda je jednoznačná: NE. Je snad správné lhát ve prospěch pravdy? Je snad správná byť jen nepatrná podlost ve jménu "nekonečné spravedlnosti"? Měli bychom na to myslet tváří v tvář islámskému radikalismu a dalším hrozbám dneška. Někdy je sice nutné použít i vojenskou sílu - tváří v tvář Hitlerovi tomu tak bylo nepochybně - avšak doktríně o preventivní válce Kramerův film nepřímo klade znepokojivé otázky. (29.04.2006)

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

Norimberský proces šarmuje hlavně silnými hereckými výkony a charismatem poněkud archetypálních postav. Tracy v roli starého, moudrého a velice "znaveného" soudce exceluje a jeho spíše minimalistický výkon je o to obdivuhodnější, že zanechává ohromný dojem i vedle plameného, oscarového partu Maximiliana Schnella. Burt Lancaster jako tragická (a jistě klíčová) postava příběhu je zase (překvpapivě) náležitě tragický a názorně předvádí, kterak se dá odehrát tak důležitá role pouhým výrazem očí. Vůbec nejvíc mě ale vyrazila dech Marlene Dietrich, která je tady ve svých neuvěřitelných šedesáti stále ztělesněním ušlechtilé ženské -či spíše andělské - krásy... Detaily její tváře po striktně vizuálná stránce dělají s filmovým plátnem něco neuvěřitelného. Zpracování probírané problematiky je náležitě silné a kvalitní, stejně jako dramatická působivost filmu jako taková. Na druhou stranu, občas jsem si právě až moc silně uvědomoval (nejenom kvůli bezvadné angličtině všech vyslýchaných a nevyhnutelnému - výbornému - závěrečnému "monologu a přesahem" ), že jde o dramatizaci, což bylo trochu na škodu. Proto tedy 80% (08.06.2008)