Vtedy v Hollywoode

Není nutně třeba strávit týden v anotacích a chytat se v každém z tisíce odkazů - 9. tarantinovka je tak unikátní retro a poctivá, chytrá a osobitá práce s minulostí ve střetu dvou Hollywoodů, že z toho můžete být oblouznění tak jako tak i bez hlubšího ponětí o vraždách na Cielo Drive, rozhledu v padesátkové western televizi, anebo znalosti, který z fiktivních titulů kariéry Ricka Daltona ukazuje na který reálný. Ano, ve výsledku je to láska k filmu a L.A., ten "memory piece" feel cinefila, hračičky a jedinečné režisérské osobnosti, co dělá z Once Upon A Time (na závěr "counterfactual" trilogie) jeho vůbec nejlidštější a ve finále můj vůbec nejoblíbenější počin z celé jeho excelentní filmografie. A pak je tu vynikající komediální buddy dvojka Pitt/DiCaprio, chválím netlačení na pilu, rytí do hippie prašivců, finále v hypernásilí. (x) (moje příprava zde) [viděno 35mm v New Beverly Cinema s účastí samotného Quentina] / P.S. KNIHA: Cením dvě věci: zdaleka to není pouhý přepis filmové předlohy, Tarantino je v textu stejně vysoce záživný jako režijně za kamerou. Každá z hlavních postav tu má rozšířený prostor, za mě nejzábavnější Cliff Booth; jak to bylo s manželkou, jak si začal s Brandy, jeho drsný zářez v armádě atd. Super byl hlubší popis zápletky Lancer TV show, což je místy regulérní a poutavá westernová story. Je na místě varovat, že značná část knihy se věnuje zakulisí tehdejšího Hollywoodu a bude tak obsahově atraktivní především pro geeky nadšence. Speciální místo zde má Kurosawa, Aldo Ray a Shakespeare :) Kniha versus film se nejvíc rozchází v závěru, ten zde není nijak brutální a úderný, zato dostaneme exkluzivní konverzačku z baru pro věhlasný opilce a dojemný telefonický nácvik mezi Calebem a Mirabellou. Takže skvělý bonus. (25.07.2021)

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes] (24.05.2019)

Fuckt bacha na geje – není to Tarantýno! Je zřejmé, že s tímhle xichtem Kventýnovi nikdy nezbývalo nic jiného, než prcat archivní celuloidové kotouče a přebaly splatterových videokazet. A tak si k tomu teď zvizualizoval popkulturní fetiš, a nejenom fút, úchyl jeden! Fetiš dokonale precizní a do nejmenších detailů až patologicky vytuněný, snad i ty prochcané matrace na Spahnově ranči vytáhli z pod nějakých narkáčů ještě v 70. letech, nacpaný k prasknutí historickými referencemi, olupení panicové z filmové teorie se budou hromadně tahat za šulínky a předhánět se, kdo objeví více odkazů na tu či onu degenerativní dobovou sračku, a na tu u Kventýna obvyklou hemoroidocidní visualomanskou délku i fetiš vcelku zajímavý, poměrně odsejpající a kladoucí si alternativním závěrem nevyřčenou otázku, zdali by se ten krpatý ofižiovaný „polský kokot“ stal pedofilem, i kdyby Karlíkův mastňácký klubík omylem zaútočil jinde. Nasraně druhé ovšem, pokud jdete na Tarantýna a těšíte se na něco jako jeho poslední tři dokonalé filmy, tak vězte, že ze 160 minut je ho tam tak pětatřicet a zbytek tvoří jen egomaniakální honění fanatického fanouška nad určitou epochou dějin odpadkové komerce. Čili pro ty, kdo vědí o dané době úplné hovno nebo skoro hovno, kdo kompulzivně netouží ocumlat Margotce špinavá chodidla, protože by z toho měli akorát plnou hubu aft, kdo oprávněně nepovažují Rocca Sifrediho za herce, ale jen za přeceňovaného, urputně přehrávajícího prkenného neumětela, nebo kdož jsou největší hororoví experti s klinicky diagnostikovaným panickým kokotismem, to bezesporu byla či bude naprostá ztráta peněz, času a soudnosti. Já osobně, velkohubě se samosebou považujíc za nejvkusnější střed vah mezi miskami tupých kokotů na straně jedné a přechytřelých rozumbradáčů na druhé, musím jen nutkavě konstatovat, že celé to jednoznačně vytrhnul skvělý, úžasný, vynikající a i v požehnaném věku stále přesličný nejlepší herec své generace, božský Hřebík! Opravdu s úžasem a striktně heterosexuálním odstupem jsem se doslova kochal tím, jak ten frajer dokáže pouhým nepatrným nakrčením obočí, malým gestem, postojem, pohledem či pohybem dokonale vyjádřit přesně to, co se po něm chce, a minimálně byla neskonalá zábava v přímém kontrastu sledovat násilně a urputně se pitvořícího a herectví předstírajícího Leoše di Obrnu. Každopádně tohle Kventýn zaparkoval někam přesně mezi půlky. Ponižování zpychlého opičáka a rozkokošné finále byly moc fajn a ani celkově to rozhodně není obludně prudivý retrozvratek jako Hnědá Džeky či trapně přepálená nesnesitelná ufonská pičovina Zabíjení deBilla, nicméně podruhé jako do Panchartů nebo Djanga bych do toho šel snad jen, kdyby mi někdo zaplatil. Nebo možná za felaci. Samozřejmě genderově vyváženou. Takže 3,499999289824, ať nežeru. (26.08.2019)

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)

"Zatřes s ním!. Ráno jsem mu vymrdala mozek z hlavy." Miluju filmy. Samozřejmě ne tak moc jako Kentán z Tarantinova, takže jsem zdaleka nepochopil všechny odkazy, kterejma film zahltil. Prostě film je to hrozně pomalej, divák přesto nestíhá vnímat všechny vykutálený podněty a čas přitom letí neskutečně svižně. Při sledování jsem navíc nasál tak neskutečnou atmosféru šedesátek, že jsem se poté odmítal vrátit do reality. Tradičně se mi to povedlo až na druhej pokus, protože při odpanění Hollywoodem jsem měl v hlavě jen skvělýho kámoše Cliffa, stopující Prcinu, obšourníkovu barbie Sharon, pinďoura Bruce Leeho a samozřejmě plamenomet do každý rodiny. Až při druhým setkání mi došlo, jak moc je to skvělej film. (05.10.2021)