Vtedy v Hollywoode

Je to celý takový naleštěný, včetně obsazení, Brad Pitt je řízek a pěkně se na to kouká, ale výsledek je prostě nuda a pocit, že to snad nikdy neskončí, byť je pravda, že pár scén člověka z limbu dostane a návštěva Taxe byla prostě legendární. Tentokrát to Quentin nezachránil ani dialogy, který prostě nejsou dostatečně nosný, aby utáhly celej film, platí to dvojnásob, když je brutálně nastřelená stopáž na skoro 3 hodiny (02.01.2020)

I den poté nadšení a touha vydat se do kina podruhé. Vyhlídková jízda po Hollywoodu druhé poloviny šedesátých let první dvě hodiny dokazuje, jak se Tarantino pořád vyvíjí a nebojí se nejít úplně na ruku divákům ani se skoro stomilionovým rozpočtem a zároveň nepřestává bavit a okouzlovat, byť trochu volněji, méně upovídaně a skoro až artověji. Na konci to všechno dráždění utne tak sebevědomě a explozivně, že mu musí být vděční i ti, co se doteď nudili. Každopádně člověk určitě nepotřebuje studovat reálie a nakoukávat seriály a filmy, aby si tuhle láskyplnou parádu mohl užít. Stačí vědet, kdo byl Manson a Sharon Tate. (15.08.2019)

Nabízela se reflexe toho, že v kaskadérství je mnohem více opravdovosti než v herectví, ale nakonec z toho vyšel nepříliš sourodý kompilát různě fungujících scén, jenž přivede diváka do paralelního vesmíru, ve kterém Rob Zombie přijde o inspiraci a Chinatown končí happy endem. Nostalgický Quentin předávkovaný tvůrčí svobodou zase jednou tak, aby bylo vidět, že ví a zná a divák, který ví a zná, se tím mohl pochlubit. Škoda jen, že s Tarantinovým dramaturgem je to v posledních letech jako s elixírem mládí. Kdekdo po něm zatouží, ale on neexistuje.. (09.01.2020)

Hmm, sledování filmu Tenkrát v Hollywoodu ... asi jako když vám hrdý novopečený rodič ukazuje album plné fotek svého malého děťátka a rozplývá se nad ním, a myslí si, že se budete rozplývat taky. Jenže, ono i když jsou ty fotky třeba moc pěkné, tak vás to po pár stránkách přestane bavit. Zkrátka z toho důvodu, že je vám ten harant vlastně úplně ukradenej. Obdobně se Tarantino ve svém novém filmu rozplývá nad šedesátkovým Hollywoodem, přehrává celé, občas neskutečně dlouhé scény starých, většinou neexistujícíh filmů, které nijak nesouvisí s ničím, co by se dalo nazvat "dějem". A ano, je to pěkné, milé, atmosférické ... ale pro člověka, pro nějž starý Hollywood nic moc neznamená, to fakt trvá moc dlouho. A opravdu to není to, na co bych byl od Quentina zvědavý. Tohle bylo vážně jen sebeopájení se atmosférou filmových šedesátých let, dobou, která už je dávno pryč. Navíc skoro úplně bez humoru - což pro mě bylo asi úplně největší překvapení. Občasné snahy o něj navíc pro mě vyznívaly dost na prázdno, a třeba epizodka s Brucem Lee je tak neuvěřitelně trapná, že jsem se až styděl. V pražské Lucerně za mnou seděl nějaký pán, který se nahlas smál snad co dvě minuty, a já jen kroutil hlavou, protože tam fakt nebylo čemu?! No nevim, tentokrát Tarantino holt nenatočil film pro mě. Jen scéna na Spahnově ranči a famózní finále naznačují, čím ten film mohl být, kdyby to opravdu byl "film o Manson Family", jak se psalo v úplně prvních zprávách o nové tarantinovce. /// Už několikrát jsem tu překlikl mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Trojhvězdí odpovídá rámci Tarantinovy předešlé tvorby, čtyřhvězdí rámci letošní filmové konkurence. Tak si vyberte sami. (22.08.2019)

V jednotlivostiach lepšie ako v celku. Presvedčivé oživenie konca 60's v spôsobe, ako ani nemuselo toto obdobie naozaj existovať, ale v akom si ho pamätníci, ako vtedy 6-ročný Quentin, chcú pamätať (niečo na spôsob ako si dnes mýtizujeme divoký západ skrz westerny), Caprio/Pitt výborný v tak vzájomnej interakcii ako i v sólo scénach, tradične výborný hudobný doprovod. Čo ovšem u mňa škrípalo bolo to prepájanie filmového/TV priemyslu, ruka v ruke s obdivnou reimagináciou niektorých konkrétnych filmov či seriálov (napr. zasadenie Capriovho Ricka Daltona do seriálu, ktorý je jasnou upomienkou na tento skutočný seriál - Lancer - z ktorého vo Once Upon a Time in Hollywood sú využité aj postavy, ktoré tu stvárňuje Luke Perry či Timothy Olyphant) s reálnymi udalosťami okoloho Mansonovho gangu a tragického osudu Sharon Tate. Samostatne obidve tieto polohy fungujú výborne, vo vzájomnom spojení to preskakovanie nemá tú príznačnú ľahkosť. Vedel by som si predstaviť skôr dva samostatné filmy, jeden ako režisérov loveletter k milovanej fimovej/TV produkcii jeho detských rokov a ku tomu ako kontrast spracovanie hrôzy onej noci v rezidencii Polanského a Tate, kľudne aj v štýle, ktorý je Tarantinovy vlastný. Ale možno práve ten chystaný nový dlhší zostrih, ktorý Tarantino plánuje pred uvedením do distribúcie, tento v mojich očiach zatiaľ neduh porieši spôsobom, že tieto dve polohy filmu budú spolu koexistovať v lepšie fungujúcom celku. Uvidíme v auguste...7/10 (30.05.2019)