Tvár

V Riu je velká socha Krista, v Polsku je větší, já bych chtěl ještě větší! - Tohle ale není tvář kristovská ani bergmanovská. Tohle je "prasečí tvář" (vždyť prasečí a lidské embryo není delší dobu rozpoznatelné), tvář toho, kdo ztratil svou tvář, kdo ztatil svoji identitu (do počítače se můžete přihlásil už i svojí tváří), přičemž žádnou z postav nelze přesněji identifikovat, snad až na rodinné vztahy. Přestože filmové obrazy nejsou zcela koherentní ani příliš inspirativní, výsledný dojem je celistvý a nelze jej pominout. Čím je Kristus větší, tím menší jsou lidi, které žijí pod jeho dohledem. A tak nakonec jsem rád, že tam nežiju; zpovědi a věčný život jsou v tomto rámci sotva představitelné. - Kamera tu pracuje se speciální funkcí ostření; zajímavé a (raději) neopakovatelné. (03.11.2023)

Akosi si neviem v hlave utriediť, ako mám Tvár vnímať. Reakcie dedinčanov aj rodiny na Jacekovu novú situáciu v spojitosti s do nekonečna omielaným kresťanským pokrytectvom pôsobí ako film z 15.-19. storočia a nie som si istý, či Szumowskej išlo iba o metaforu a jej postavy sú zámerne jednorozmernými karikatúrami, alebo chce odrážať súčasnú poľskú mentalitu. Dúfam, že to prvé je pravda. Tvár na mňa viac fungovala prostredníctvom jednotlivých scén, najmä ak v nich šlo o humor, ako uveriteľný celok. Posledný záber rulez, exorcizmus detto. (18.10.2018)

Pred 50 rokmi ešte sci-fi, vďaka pokroku vedy a techniky dnes už prekvapivá skutočná udalosť... Na tomto filme s neštandardnou témou identity človeka s transplatovanou tvárou ma v prvom rade zaujalo odľhačené, priam tragikomické spracovanie. Tak pôsobí nechcene trochu aj samotný život Jaceka, ktorý na seba upútava väčšiu pozornosť až svojou osudovou nehodou a neskôr ho v období biedy živí reklama postavená na tejto jeho sláve. Tvár svojim spôsobom nielen otvorene kritizuje niektoré oblasti spoločnosti, ale popri kontroverznej téme ešte stačí šokovať aj veľmi odvážnym čiernym humorom (pes pobehujúci po hroboch, babička v akcii s muchalupkou pri truhle s mrtvolou). Celkovo ale vo mne vyvolával film skôr len trpké úsmevy, možno až ľútosť, keď Jacekova snúbenica odmietla po jeho transplantácii naplánovanú svadbu a ako pravá ruka sa ukázala (aj na úkor svojho manželstva) sestra. Silný náboženský kontext priniesol zaujímavý kontrast v rámci hudobnej stránky (spievané modlitby a vianočná omša v protiklade k Jacekovmu obľúbenému metalu či diskotékového techna) a obohatil príbeh o dôležitú postavu farára, dodávajúcu filmu ďalší osobitý rozmer v postoji k hlavnému hrdinovi a ostatným, avšak v momente šialeného ,,prebúdzania diabla v tele" na mňa pôsobil ten všade prítomný čierny humor trochu prehrane. Rozhodne ale ide o pozoruhodnú snímku súčasnej poľskej filmovej scény, s témou zo súčasnosti a spracovaním zaujímavým po všetkých stránkach (vrátane kamery). (70%) [Kino Úsmev, Košice - Be2Can] (29.09.2018)

Tvář se můžou jevit jako Divoké včely po Polsku. Taktéž se vykresluje zapadákov tamějšího kraje, ale mnohem emotivnějším a zmáklejším způsobem. Vlastně to není ani tak o hlavním hrdinovi, kterému se změní osud po tragické nehodě a transplantaci obličeje, ale je spíš pojítkem k vykreslení burákova a povah lidí. Chytlavé dialogy svádí k funkčnímu a jednoduchému humoru, který doplňuje ještě lepší hudba. Nakonec se celý děj překlopí až do tragikomické fresky, která má v určitých momentech působivou sílu. Škoda, že závěr je uťat zbytečně brzy, stylem střih, titulky, nazdar a postrádá hlubší vyvrcholení. Nicméně Poláci opět ukazují, že jsou momentálně ve filmovém průmyslu někde jinde než my…….8/10 (26.09.2018)

V rámci Polska a tamních tendencí na přepisování historie a snah o uzákonění jediného správného pohledu na domnělou polskou idylu představuje "Tvář" zajisté ambiciózní, odvážný a potřebný projekt. Na druhou stranu si ale přiznejme, že stranou stylových fines to nepřináší zrovna nic objevně obrazoboreckého či podvratného. "Tvář" navzdory řadě podnětných prvků neobsahuje nic co by vyloženě ťalo do jádra společnosti, spíš je to takové zasmušilejší a metalem proložené "Slunce, seno, jahody". Nespočívá ono nadšené přijetí kritikou náhodou v tom, že v dnešní době už člověk ve festivalovém mainstreamu je spíš zvyklý vídat emancipační příběhy, kde hrdinové vzkvétají navzdory svému okolí, než prostě filmy, které by ukazovaly obyčejné lidi jako burany a křupany? (04.10.2018)