The Post: Aféra v Pentagone

Pokud nemáte ponětí, co se odehrávalo v 60. a 70. letech ve vyšších patrech americké politiky a jména jaky Lyndon Johnson nebo Bob MacNamarra vám nic neříkají, budete vás dost bolet hlava. Post počítá se znalým divákem a i u takto komplikované historické etapy neplýtvá časem na vysvětlování kdo je kdo a hned se solí jména a situace v tak mohutné kadenci, že jsem například v jedné scéně (kdy jsem si musel fyzicky rozepsat její aktéry na papír) zjistil, že film počítá s tím, že pokud se postava A baví s postavou B o nějakém Henrym, mělo by mi jako dojít, že mluví o Henrym Kissingerovi. Týjo. Jenomže já to takhle mám rád, film se dokáže lépe soustředit na pohnutky a dilemata bouřící v jednotlivých postavách namísto toho, aby z nich dělal figurky na historické šachovnici. Z této strany není mnoho co vytknout (počítám, že výkon Meryl Streep mi lezl na nervy schválně) a to i přes to, že 80% herců vypadá stejně, respektive jako Clark Kent. Půlku celé práce navíc dělá Kaminskyho kamera už jen díky tomu, že Spielberg pořád trvá na natáčení na filmový pás, takže si můžeme vychutnat ten čím dál vzácnější feeling z filmového zrna a lehké, přesto ostré zamlženosti. Navíc ačkoli se většinu času pohybujeme v menších či větších místnostech, tak je obraz většinu času v plynulém pohybu, sleduje kam postavy míří a nejednou z nich například překvapivě přeskočí na postavy jiné. Skoro každý záběr by se zde dal využít jako výukový materiál pro to jak pracovat s pohybem, světlem a kompozicí pro dosažení kýženého efektu. Post ale není bezchybný. Jako největší selhání počítám začátek ve Vietnamu, kde máme pochopit motivace whistleblowera, ale kvůli zachování nízké přístupnosti a celkové odfláknutosti té scény to nemá kýženého efektu. Stejně tak jako trendová emancipační póza, která působí ve filmu nepatřičně naroubovaně a přijde mi, že celému hnutí za žensko-mužskou rovnoprávnost dělají tahle překotná gesta jenom medvědí službu. (25.05.2018)

Steven Spielberg je profi filmař a umí sexy i záběr s tiskárny a starou ruční sazbu novin a opravdu po celý film předvádí dokonale vyspělou filmařinu. Co je to ale platný, když příběh narvaný dialogy až po okraj mně poměrně nudil. Navíc film mluví především k americkému publiku. K publiku bohužel mluví především kino Lucerna a fakt, že filmové projekce ruší hudbou z klubu pod kinem, je to snad každá projekce v tomto kině, větší arogance od provozovatele kina snad ve světě neexistuje. (21.02.2018)

Spielberg opäť v špičkovej forme, každý záber precízne komponovaný (nielen vizuálne), všetko dynamické, hravé, svojím spôsobom zábavné. Herci hrajú s chuťou a priam z toho sála, aká pohoda panovala na pľaci. Po mierne zložitom úvode s predstavovaním množstva postáv a súvislostí sa to krásne rozbehne a je z toho napínavá novinárska dráma, ktorú nepokazí ani tradične spielbergovský slzopudný pátos v závere. (Označiť tento film za "akademickú neprehľadnú nudu" môže iba veľmi nepozorný človek bez štipky vkusu.) (14.02.2018)

Spielberg se v těch politických tématech nějak našel. Možná až moc. Víc, než by musel. Když jsem si pustil Akta Pentagon, tak zkraje záběry z Vietnamu neměly chybu. Dokonce jsem si říkal, že bych si klidně dokázal představit nějakej film z Vietnamu, u kterého by mi vůbec nevadilo, že se třeba opakuje. Jenže po chvíli příběh směřuje tam, kam potřebuje a tak se rozjíždí příběh novinářů, který mě totálně umrtvil. Jak kdyby už v Americe chtěli zfilmovat každý hovno. (03.03.2018)