Malá mořská víla

Zhlédnuto znova po letech a teprve nyní pořádně doceněno. Nádherné zpracování drsné Andersenovy pohádky, krásná výprava, kostýmy, podmořský svět... (nechápu narážky na "otřesné" paruky - takto přece vypadají vznášející se vlasy ve vodě, je to geniální), výborně zvolení herci (a ano, až na toho prince), a přenádherná  hudba Zdeňka Lišky.  Akorát to teda není moc pro děcka. (17.04.2022)

Malou mořskou vílu jsem viděl jako dítě a vzbudila ve mně velký odpor. Teprve až jako dospělý jsem ji dokázal docenit. Fascinující film, který nemá obdoby ani v československé, ani světové produkci (minimálně v rámci žánru). Ať už jde o Liškovu hudbu, kostýmy (především účesy mořských lidí)... jen to prostě není moc pro děti. Ovšem má,ani ne čtyřletá, dcera, která na Arielle nedá ani dopustit, říkala, že se jí to líbilo, tak nevím... (14.11.2020)

Je to vrcholné dílo školy české filmové pohádky. Lima její přednosti popsal takřka vyčerpávajícím způsobem. Je dobré si uvědomit vrchol; jen tak je možné náležitě docenit kvalitu polistopadové tvorby i skutečnost, že až na výjimky naši filmovou pohádku místy až dost improvizovaně zachraňuje Česká televize. A není to jen ve špičkovém hereckém obsazení. (10.02.2024)

Andersenovy pohádky mě v dětství fascinovaly i deprimovaly a toto zpracování jedné z těch nejslavnějších se mi líbí i po letech. Dobře si vzpomínám, jak jsem jako malá holka toužila mít na hlavě to, co malá vílí princezna, a v hlavě to, co má její otec, a jak jsem si přála žít ve vodní říši, vedle které ta lidská působí jaksi neživotně. Stejné je to i s postavami. Malá mořská víla s dětsky udivenýma očima, která touží poznat život na souši i svými soukmenovci opovrhované lidstvo (při pohledu na jejího nastávajícího se nelze divit) je na rozdíl od plochých obyvatel země skutečná osobnost. A král všech moří je sice možná trochu studený čumák, ale charisma má obrovské (inu Radovan Lukavský) a jeho ironické glosy na adresu Poseidona nebo příslušníků homo sapiens odrostlejší divák ocení. Jinak je to jediný film, v němž nemám ráda Libuši Šafránkovou… (25.07.2014)

Andersenovským melancholickým depresivnostem se celý život instinktivně vyhýbám jako čert kříži a ačkoli o příběhu Malé mořské víly tak nějak odjakživa vím, neměl jsem v úmyslu se s ním někdy v jakékoli formě blíže seznámit. Neobával jsem se ani tak neblahého konce milující rusalky (je to přece mythologon), jako spíš jejího tichého trpitelského hysterismu a dusivého pathosu popelkovsky slaného oceánu. A ejhle! Nevím, zda je to zásluhou Hofmana a Kachyni, či zda tito dva jen dobře posloužili sadistickému autorovi samému, nicméně jejich krásné zpracování legendární pohádky je takové, že jsem v tento příběh (a v rusalčino nemoci-jinak) uvěřil, čehož bych se na stará kolena věru nenadál. Uvěřil přesto, že spojité motivy stojícího pozorujícího "chóru", morální kritiky lidstva (zabíjejí se navzájem atd.) i vtipných hláškek na jeho adresu od těch, kteří jsou jaksi v jiné dimenzi, pospolu zřetelně ukazují na spoluautora Návštěvníků. Dále přesto, že tento film nepatří ke Kachyňovým formálně nejsilnějším (nicméně jeho forma sdostatek zprostředkovává obsah - z detailů viz např. vyvržení z moře, zmíněné zde M-artou, s jejímž komentářem dalekosáhle souhlasím). Naštěstí jediné, co tu výrazněji kazí dojem, není nic významnějšího, než rádoby mohutné modýlky mořských korábů - vhodně narafičená klasická papundeklovo-záclonová kombinace ve studiu by v tomto ohledu posloužila lépe. No a ještě to odhalení maminčina osudu, které sice patřičně završuje velmi působivý motiv její utajené sochy, ale na druhé straně dělá v posledku z jejího důstojného manžela jakožto vášnivého sběratele lidských výtvorů nečekaně směšnou postavu. K jádru věci: Může se zdát, že přijmout stanovené podmínky a s tak vysokým rizikem kvůli chabé naději na lásku člověka - z definice zrádného a sobeckého tvora (a princ, ač šlechetný, veskrze sympatický a nikterak zlý, po celou dobu tuto definici potvrzuje) je hodně špatný kšeft. Jenže vezmeme-li v potaz vílinu vyhlídku na určených tři sta let života, musíme uznat, že to vůbec nebyla pošetilá transakce. Vyprávění si ovšem dává velmi záležet na tom, aby její šance byly co nejmenší, princova zrada co nejnevinnější a přesto co nejzavrženíhodnější, její láska však bezbřehá a až kristovsky důsledná. Jak už to u arciarchetypálních příběhů bývá, lze její volbu a nemožnost-jinak vnímat dvojím způsobem: buď tragicky jako nutně bezútěšný osud skutečné lásky, nebo mýtopoeticky jako vílino zmocnění se vlastní existence a vítězství ve formě dobrovolné oběti pro lásku jiných. Meze překročivší víla nakonec splyne se svým živlem a princ s princeznou jestli neumřeli, šťastně žijí ve své čisté osudové lásce dodnes - dobrý konec, jak už to v pohádkách bývá. "...každý krok tě bude bolet, jako bys šlapala na ostrý nůž." -"Chci to!" (07.04.2015)