Kočár do Vídně

Geniální souznění režiséra Kachyni se scénáristou Procházkem a s kameramanen Illíkem dělá z tohoto komorně laděného díla neskutečnou, temnou, lyrickou a poetickou podívanou. K tomu pouze tři herečtí protagonisté a jak málo stačí udělat geniální film. Kirsta (Iva Janžurová), mladý německý voják (Jaromír Hanzlík) a raněný německý voják (Luděk Munzar), to jsou tak perfektně zahrané role, že celému filmu dotváří hodně houstnoucí tvář. A hlavní rolí filmu je pochmurný, temný a mlhavý les. Celý příběh se odehrává v tomto lese a i proto má film svoji nezaměnitelnou atmosféru. Ke všemu ještě varhaní hudba Jana Nováka a já jdu do kolen. Závěrečná scéna je hodně peklo a po 68. roce snímek putoval na dlouhá léta do trezoru. Ještě že aspoň ti komanči filmy nepálili, tak jak to dělali fašouni. Aspoň za to jim můžeme být vděčni, protože takové skvosty už nikdy nikdo nenatočí a připravit se o takový zážitek by byla obrovská díra ve filmovém umění, jaké se tenkrát dokázalo tvořit. Respekt a klobouk dolů před celým štábem. Překrásné detaily jsou, jak Kirsta postupně odhazuje německým vojákům nůž, pistoli a kompas - ty kamerové detaily, jak tam ty věci v lese zůstanou tiše ležet v různých pozicích, to je zkrátka pastva pro oči a poklona před panem kameramanem a samozřejmě i panem Kachyňou. (18.09.2013)

Kočár do Vídně s Janžurovou, Hanzlíkem, Munzarem koně vezou, nikdy tam však ale nedojedou. I z minimalistického pojetí může vzniknout velkolepé dílo. Film o třech hercích kde to především táhne I. Janžurová s J. Hanzlíkem. Luděk Munzar je zde trošku upozadněn. Avšak i jeho postava(role) je zde důležitá. Pakliže by tomu bylo naopak a ležel tam místo Munzara Hanzlík(jeho postava) Janžurová(její postava) už by byla nejspíš dávno mrtvá. Munzar nebyl takovej dobrák jako mladý ucho Hanzlík. Vyzdvihnout na snímku musím mimo herectví všech zúčastněných taktéž kameru a hudební/zvukovej doprovod. Partyzánské zakončení s tím, že nejsme jako nacisti snad ani komentovat nemusím. Další dobrej filmovej tip od filmového kolegy darkrobyk za kterej mu děkuji. (01.10.2023)

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)

V jednoduchosti je síla. Okřídlené rčení si vzali k srdci tvůrci tohoto filmu a vcelku se jim zadařilo. Po celou dobu se totiž vlastně nehneme z lesní cesty, kudy míří onen "kočár" s třemi hlavními protagonisty. Dialogů je spíš pomálu a ještě ke všemu v mé veleoblíbené :-) němčině. Spolíhá se tudíž na atmosféru, herecké výkony a ústřední motiv. Herecky se to podařilo - Hanzlík výbornej i Janžurová ušla. Atmosféra se také povedla - zvláště musim vyzdvihnout hudební složku, která je excelentní. Ale i negativa se najdou: jednak nepochopim amatérštinu v podobě světlého prologu a v tom běžícího světlého textu, to mě dokáže naštvat... A pak mi ( narozdíl od většiny zdejších arbiterů ) nesedl konec - pro mě dost čitelnej, ačkoli jsem o filmu neměl žádný info předem... Proto **** (05.06.2009)

Strhující psychologické drama Jana Procházky si nemilosrdně zahrává s nashromážděnými emocemi, které hrozí vybuchnout každým okamžikem. Depresivní jízda liduprázdným lesem katarzi každým metrem odkládá až se pomsta, nenávist, strach, spravedlnost, válečná frustrace vzájemně vykrátí či anulují a vyústí v nečekané sblížení. Šokující konec vrhá na partyzány a potažmo i rudou armádu zcela jiné světlo, než na ně svítilo v budovatelských písních a učebnicích. Karel Kachyňa tímto odvážným kouskem odstartoval bouři nevole stranických orgánů vůči své tvorbě, ale Jan Procházka zastávající záhadným způsobem vysoké funkce prozatím dokázal usměrnit ideologické nůžky, které nás připravily o ještě syrovější záběry a dveře trezoru zůstaly zatím otevřené. Za filmem Ucho se už s velkým třeskotem zavřely a s nimi i scénáristovo jméno. Excelentní herecké výkony, kamera Josefa Ilíka a traumatizující varhaní hudba výčet završuje a dělá z něj nejen klenot čekoslovenské kinematografie, ale hlavně hluboké poselství o absurditě války. (24.05.2008)