Fany

Obě stařeny tu připomínají ,,vokoralej chleba", ale hrát ještě nezapomněly. Bohdalka si dala Rákosníčka na živo, Jirásková patrně čerpala z předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové. A taky tam běhá psík. Stejně jako Donutil, který se zatím nestihl nacpat snad jen do příhod dráčka Soptíka. Nevím co, ale něco mi na tom těžce dojalo. Patrně má laktace dostupuje vrcholu. (10.04.2013)

Za herecké výkony obou dam. šedivou, ustrašenou, bezelstnou mentálku (v tom nejlepším slova smyslu!) Bohdalku ve výjimečně netypické roli. A aktivní, přesnou a přepracovanou primářku Jiřiny Jiráskové, velké dámy českého filmu i divadla. Huba dobrý, Donutil snesitelný. K tomu Hapka. A ten konec mi nějak ani nevadil. (29.06.2008)

Krásný film. Hluboce lidský i tragický. Myslím, že Jiřina BOHDALOVÁ zde dokazuje, že je nejen veseloherní herečkou (jak ji všichni známe a máme rádi), ale že dokáže zahrát velmi těžkou úlohu mentálně postižené ženy, která je velmi závislá na své inteligentní sestře -lékařce (Jiřina JIRÁSKOVÁ). Moc často v kině nebrečím, ale zde v závěru filmu, mi slzy zakalily zrak. Výborný neotřelý námět s celkově výborným hereckým obsazením. (10.10.2007)

Musela jsem si přiznat pravdu a ubrat jednu hvězdičku. Pana Kachyňu velmi obdivuji, ale tento film ráda nemám. Neztotožňuji se s většinou v názoru, že Bohdalová byla v roli Fany skvělá. Podle mě nebyla. Naopak. A to jsem si dovolila dost, ale nemůžu si pomoct. V současné době mi Jiřina Bohdalová bohužel vadí úplně všude. A nic s tím nenadělám. (28.04.2024)

Postava FANNY se mi nezdála nikdy přesvědčivá. Neznám ze svého života nikoho jí podobného. Přesněji řečeno, nevím, zda byla FANNY svéprávná. Od jedné osoby, která se ale zabývá osobami nesvéprávnými v plném rozsahu přes čtvrt století jsem zvěděl, že si nepamatuje na případ, kdy by se z těchto osob, pokud se jim vrátila svéprávnost, tak neučinili nějakou boudu, po níž by se jim zase svéprávnost odebrala. Naletí kdejakému syčákovi. Řeknete jim - prodej mi za kilo bundu, co ale stojí kupříkladu tisícovku, a oni vám ji prodají. Jdete dál a vezmete je do banky, a půjčíte si na ně klidně dvěstě tisíc. Je pak pozvete na oběd či na večeři, to jim slíbíte dopředu a oni s vámi jdou rádi, vidí ve vás kamaráda a loučí se s vámi zase jako s kamarádem. Rozdíl je jen ten, že vy víte, jak si užít dvě stě tisíc, ale oni ne. A taky víte, že to bude na nich, to splácení, ale oni se tváří, že to je blbina. A tak sháňka po dočasně svéprávných je v naší zemi velká. FANNY má vyvolávat lítsot a smutek. A to se jí u některých diváků daří. U mě ne. Nedávno jsem cestoval v autobuse se známou, a ten byl plný takových FANNY. Dokázali se radovat s kdejaké blbiny, která nám připadá všední. Vykřikovali, vesele, radostně, a nebylo možno je ukáznit, protoež jim to co křičeli připadalo velice zábavné. Jim a jim podobní to brali jako správný kousek. Po několika minutách známá řekla, že je to o nervy s nimi cestovat. Výsledně vzato je v každé zemi dost takových osob. Nemají se až tak špatně, když žijí s podobnými. Hůře je jim, kdyby žili sami, či s někým kdo vnímá a žije zcela jinak. Výkon J. Bohdalové neoceňuji, tak jako Trojanova Václava. Nestačil by dokument? (10.09.2010)