Tančiareň

Direction musicale et musiques originales VLADIMIR COSMA Kulisy, kostýmy, hudba, účesy a časy se mění, tančírna Le Bal zůstává. (Přesněji řečeno to platilo v letech 1936, 1940, 1944, 1946, 1956, 1968, 1983, odpovídajících jednotlivým zastavením filmu. Bylo by zajímavé pozorovat, jak by si Ettore Scola a jeho divadelní kolegové poradili s novými trendy v taneční hudbě po roce 1990.) Tančírnu ocení spíš milovníci divadla ve filmu než divák, kterému nikdy nepřipal žádný film příliš ukecaný. Fresku napříč epochami obohacují mikrodramata abonentů tančírny v předsálí a na přilehlých hajzlících, jejichž variace zná i méně zkušený clubber. Některá jsou zajímavá - nikdo nechce tancovat s esesákem a nikdo nevyzve během 37 let k tanci krátkozrakou milovnici filmu, jejíž rozkošná ale poněkud tupá postava zastupuje diváka. Tančírna rozkročením mezi formu videoklipu (připomínám, že MTV odstartovala vysílání 1. srpna 1981 písní Video Killed The Radio Star od Buggles) a zkratkovité grotesky trochu dráždí, ale v úzkém prostoru mezi neosobní ilustrací dějin a intimním dramatem svébytně funguje, čímž zahanbuje celý žánr plytkých tanečních filmů počátku milénia. Pozornost uzurpuje edukativní výběr desítek tanečních hitů, počínaje Chopinem a Lili Marleen po polo-francouzskou Michelle The Beatles a disco masakr počátku osmdesátých let. (Plus nedostižný Cosma.) Bavil bych se víc, kdybych nesdílel nečinnost postavy Moniky Scattini a mohl tancovat. (01.01.2022)

Nejsem milovník tancování a v tomhle filmu je tancování zcela v centru všeho dění... Jsem milovník hudby a tu si zde člověk může užívat plnými doušky... Na jednu stranu musím určitě ocenit originální pojetí filmu, v němž nezazní ani jedno slovo a přesto ze stylu hudby, tance a nějakých pantomimicích kreací lze jasně rozpoznat, ve kterém období 20. století se právě tančí. Tančírna se tak v průběhu filmu mění třeba ve skrýš při bombardování za 2. světové války nebo v místo, kde za hudby Beatles rebeluje v roce 1968 francouzská mládež. Co se mi ale hodně nelíbilo, byl dosti bizardní (a hlavně dlouhý) úvod a vlastně i závěr odehrávající se v současnosti, v němž se na scéně postupně objevují jednotlivé dámy a pánové (z nichž některé dámy mi vážně přišly ošklivé a páni zas poněkud slizcí)), kteří pak spolu různě tančí a na konci postupně tančírnu zas sami opouští. Za tyhle pasáže jsem měl chuť dát filmu jen 2 hvězdičky, za to ostatní, a tedy především za tu jistou originalitu, jednu hvězdičku přihodím. (29.09.2020)

Velmi originální přehlídka různých mužských i ženských typů na pozadí francouzské historie od 30. do 80.let minulého století, kterážto je nastíněná bez jediného mluveného slova na ploše imaginárního tanečního sálu. V něm se mění oblečení, účesy, hudba i tance, pronikají do něj ozvěny války, rasových nepokojů nebo studentských bouří v 60.letech (tahle epizoda je ale překvapivě zkratkovitá). Nejpozoruhodnější je asi režijní práce, pečlivost, s jakou jsou jednotlivé scény do detailu propracované. Film je hlavně formálním experimentem, ale nabízí i spoustu zábavných i dojemných momentů. Na druhou stranu nemám pocit, že bych se z něj dozvěděl něco extra hlubokého. (27.06.2010)

Je jedno, co od Tančírny očekáváte, na tuhle skoro dvouhodinovou němou (ale výmluvnou) historii jedné francouzské tančírny, do které po několik dekád chodí různí, ale vlastně docela stejní lidé (pardon, dojemní trotlové), vás nikdo nepřekvapí. Je to vtipné, když se to snaží být vtipné a dojemné, když to chce dojmout, v první dvacetiminutovce a někde mezi 60. a 75 minutou je to naprosto geniální, ale až moc často je to saaaaaaaaaaaaaaaaaaaakra nudné. (06.01.2018)

Snímek beru jako zajímavý pokus a jako ukázku toho, jak i hudbou a tancem je možné vyjádřit určitou část dějin, popsat je a ukázat, jak se současnost mění a vyvíjí. Přesto absence slov trochu zamrzí a na snímek se nekouká až tak dobře. Chvílemi i budete mít pocit, že jen jako soundtrack by to stačilo. (05.05.2017)