Ať žije republika

Sestdesiate roky v ceskoslovenskej kinematografii boli tym najlepsom filmarskym obdobim. Tuna reziser Karel Kachyna natocil obdivuhodny film o konciacej sa Druhej Svetovej Vojne na pozadi moravskeho vidieka. Stary pan Muller a Gajerova boli proste vyborni herci, vsimol som si aj Gustava Valacha /normalizacna trilogia Pod jezevci Skalou - Na Pytlacke Stezce - Za Trnkovym kerem/ plus pekne exteriery a miestami az genialna rezia Kachynu. Proste ceskoslovenska kinematografia 60. rokov v plnej krase a nadhere : 89 % (18.02.2014)

“Myslel jsem, že jsou mrtví, že se ve válce nespí...“ Když se před mýma očima odvíjel něžně trpký příběh malého Olina, okamžitě mi naskočila myšlenka z jednoho výborného a velmi populárního televizního filmu - “... víte, co miluju na dětech? Že vidí svět takový, jaký by měl být...“ Sny. Nádherné, sluncem zalité, představy. Nikdy toho malého hrdinu neopustily, ať byl svět kolem něj, jaký chtěl. Válka, prudký, nelítostný otec, posmívající se kluci z vesnice... Všechno je v jeho fantazii opředené něžným světlem dětské čistoty. Režiséru Kachyňovi se podařilo zachytit skrytá zákoutí dětské duše velmi citlivě, přechody mezi snem a skutečností téměř nevnímáme, a přece víme, kdy chlapec sní a kdy jej dohnala tvrdá realita. Obraz těžké doby a drsného prostředí podaný tak, až se nám obé jeví být téměř idylickým. (06.05.2015)

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem. (27.01.2008)

Popichovanie ubližujúco krutej partie detí aj buranská nadutá pýcha a lakomstvo ich otcov - sedliakov. Všetko osobitým pohľadom chlapca, stojaceho mimo dedinskej pospolitosti. Je iný. Všetky ritualizované akcie obce (púte, krsty, pohreby, výročné bály) sú pre neho skôr desivým predstavením. Prednosť dáva vždy životu - nie životu blížneho svojho - tých najradšej posiela kamsi do pekla - ale jednoznačne zvieratkám. Akýmkoľvek, sú pre neho oveľa spoľahlivejšími spoločníkmi, ako zákerní dedinčania, mysliaci len na vlastné bachory, ubližujúci bezbranným tvorom či vyhladovaní vojaci, neváhajúci ulúpiť čo sa dá alebo odpudzujúce autority obce (učitelia, farári). Dospelí až príliš často hľadia na vydedenca z komunity dediny so skrútenými, zlosťou zmraštenými tvárami a hnusnými postrannými pohľadmi. Chlapec si predstavuje idylku rodiny, ktorej sa mu nedostáva. Doma je bitý skúpym násilníckym otcom ako žito, vonku šikanovaný chalanmi i vrchnostenskou hierarchiou. To všetko uprostred vojny, kedy sa dedinou premieľajú nejaké uniformy. Zmes denného snívania, ťaživej dennej nočnej mory a zábleskov šťastia v prekrásne obrazovo zrežírovanom filme, pripomínajúcom až príliš často skôr ponurý horor ako prichádzajúcu slobodu na pásach tankov inojazyčne vraviaceho vojska. (27.08.2014)

Pro mne nejlepší angažovaný film dvojice Kachyňa & Procházka (jsem si vědom, že dále natočili i Kočár do Vídně a Ucho). Pohled na konec války z pohledu chlapce a outsidera. Drsnost a snovost. Nevím, nakolik do scénáře zakomponoval J. Procházka své dětské vzpomínky na vesnici, ale ta je zde vypodobněna nelichotivě. Žádná ruralistická idylka o pospolitosti spojené tradicí a vírou. A žádní bodří čeští sedláci skrývající partyzány a výsadkáře. Chamtivost, surovost a vypočítavost zde určují chování většiny dospělých. Nejsympatičtějším je zde nakonec údajný kolaborant, který má věru důvod nenávidět vážené členy obce. Z. Lstibůrek je zde fenomenální a já jsem rád, že své účinkování v čs. kinematografii následně nerozředil účinkováním v jiných filmech, které by síly tohoto asi nedosáhly. (05.03.2011)