Případ pro začínajícího kata

Pár zajímavých sentencí s odzbrojující logikou :-): Jestliže nám dnes dokáže počítat každý kybernetický stroj, proč by nám v budoucnosti nemohly počítat i stroje šicí? Tato téze mám umožňuje zahrnout mezi počítače i kladku, páku a kolo na hřídeli. Jelikož jsem nic neuměl, nezbylo mi nic jiného než zbohatnout. Původní zrušení července bylo změněno na zrušení listopadu kvůli epidemiím. (02.12.2018)

Toto pozoruhodné dílo, další z řady děl kinematografie Pražského jara, téměř sdílelo osud Šormova mnohem konkrétnějšího filmu DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC. Nejde shlédnout najednou a možná ani ne na jeden zátah. Zmatečnost, až kafkovsky rafinovaná absurdnost a odcizení, které na nás vanou ze stříbrného plátna, vyvolávají zprvu nejednoznačnou, spíše zmatenou reakci. Postižení komunistické reality, jakési podobenství útulného stalinistického pekla, v němž nic nefunguje, začíná nepřipraveného fanouška oslovovat až postupně v druhé polovině díla. Ještě větší škoda je zmařeného Juráčkova mimořádného talentu. ZAČÍNAJÍCÍ KAT je totiž počinem autorsky i lidsky vyzrálým, hlubokým, všeobjímajícím. Zcela jistě náleží do absolutní špičky naší národní tvorby a stejně tak zřejmý je i jeho evropský a světový přesah. (07.02.2014)

Vrány černé, vlci, štíři, ropuchy a netopýři... Stala se nehoda. Přejeli „bílého králíka“. Nezbývá proto nic jiného, než si vzít jeho (pozpátku jdoucí) hodinky a zjistit, jak hluboká králičí nora je. Ačkoliv surrealismus prostupuje tento film skrz na skrz, pravdou zůstává, že skutečnost byla u nás v té době nejspíš ještě surreálnější... (06.06.2016)

Ach, já už pomalu nevím, co k takovým podobným filmům ze šedesátých let psát. Ony jsou všechny v podstatě... stejné, tak tíživé, a přece jedinečné, když se podívám kupříkladu na Starce na chmelu, působí jako dlouho očekávaný zázrak. Poučka, kterou stále opakovala moje maminka, je zkrátka universální a dá se aplikovat i na film: "Je to hřích v době Beatles a Rolling Stones blbnout lidem hlavy písněmi o kotěti v botě." (27.05.2010)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)