Případ pro začínajícího kata

Ca dva roky před Listopadem, v klubovém kině FAMU v sále pražské Městské knihovny, do kterého jsem se měl (díky filmovým bohům) možnost podloudně vkrádat na volňásky, to byl nezapomenutelný zážitek. Nějaké ty "trezorové filmy" už jsem předtím viděl (Žert, Ucho, Skřivánky...), ale tohle byla úplně jiná liga. Samozřejmě jsem v telecích šestnácti spíš tušil než rozuměl, ale bylo mi jasné, že jsem svědkem čehosi významného. Grotesknost, jemný surrealismus, bizarní fantastika, kafkárna a všeprostupující depresivní atmosféra nastupující normalizace, kterou jsem z filmu přímo fyzicky cítil sálat. Silný, i když neradostný film. (07.09.2014)

Toto pozoruhodné dílo, další z řady děl kinematografie Pražského jara, téměř sdílelo osud Šormova mnohem konkrétnějšího filmu DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC. Nejde shlédnout najednou a možná ani ne na jeden zátah. Zmatečnost, až kafkovsky rafinovaná absurdnost a odcizení, které na nás vanou ze stříbrného plátna, vyvolávají zprvu nejednoznačnou, spíše zmatenou reakci. Postižení komunistické reality, jakési podobenství útulného stalinistického pekla, v němž nic nefunguje, začíná nepřipraveného fanouška oslovovat až postupně v druhé polovině díla. Ještě větší škoda je zmařeného Juráčkova mimořádného talentu. ZAČÍNAJÍCÍ KAT je totiž počinem autorsky i lidsky vyzrálým, hlubokým, všeobjímajícím. Zcela jistě náleží do absolutní špičky naší národní tvorby a stejně tak zřejmý je i jeho evropský a světový přesah. (07.02.2014)

Jeden z nejlepších českých filmů nové vlny 60. let režiséra Pavla Juráčka, podobenství, jež dodnes neztratilo nic na svém kouzle i provedení. Díky určité zásadovosti režiséra Pavla Juráčka se mu moc filmů natočit nepovedlo - znelíbil se totiž svými přímými názory stranické garnituře, takže měl o práci nouzi, a hlavně ve filmařině. Přesto to, co zůstalo, patří k nejlepším českým filmovým dílům, a Případ pro začínajícího kata, jehož prvotní název zněl Krajina vlídných bludiček, pak k vrcholům toho, co u nás kdy bylo natočeno. černobílé podobenství je totiž natolik mnohovrstevné, že si na film můžete dívat stále znovu a vždy objevíte nové roviny a nové myšlenky. Příběh vychází volně z Gullverových cest do Bilnibarni a Laputy. Muž - Gulliver - se podivným způsobem dostane poté, co přejede oblečeného zajíce s hodinkami, do zvláštní krajiny, kde potkává lidi svého mládí. Ti ho však nepoznávají a žijí jiný život. V této krajině jsou i další zvláštní věci, např. se tu jeden den v týdnu nesmí mluvit, aby se nevyčerpal vzduch. Najdeme zde akademii vynálezců, jejichž přístroje na ruční pohon dávají tušit, že zde čas začal běžet pozpátku. Než se mu podaří utéct, zažije ještě mnohé a podivnější příhody... I když zde najdeme hodně paralel vůči tehdejšímu komunistickému režimu, nejde jenom o ně. Díky určité nadčasovosti v dalších tématech (pokrytectví, snobismus, ale i sny, touhy a přání) má snímek co říci přemýšlivému divákovi i dnes. Nehledě na skutečně precizní zpracování, herecké výkony, práci se zvukem, hudbou (najmě tou v pozadí, třeba pokud jde o písničku, zpívanou dětskými hlásky, a její text), kamera našla nejlepší možné exteriéry. (31.03.2012)

Ano, byly vteřiny, kdy jsem ztrácel pozornost a přemýšlel, že trochu svižnější přístup by neuškodil. Ale i přesto jde o film natolik výjimečný nejen v kontextu české kinematografie, ale i filmu vůbec, bez jakýchkoliv uměleckých kompromisů, mistrně natočený a dotažený až na samotnou hranu - není divu, že na něm Juráček umělecky vykrvácel. Klaním se talentu i smutnému osudu velkého člověka. (03.04.2008)

"Já si myslím, že dokud nebudeme vědět, proč on se vlastně ke všemu přiznává, nemá smysl se ho dál ptát, chce-li se ještě k něčemu přiznat.." A to já si zase myslím, že pokud by se skutečně Jonathan Swift začal v hrobě obracet, jak se sympaticky tvůrce tohoto podobenství zpočátku obával, pak jedině proto, že by chtěl Juráčkovu trezorovému skvostu zatleskat.. (16.10.2015)