...a pozdravuji vlaštovky

"Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou" Citace z posledního dopisu Marušky Kudeříkové. Ta skutečná  byla totiž věřící, a proto mi tady to Maruščino "hanobení" víry znělo tak falešnými tóny. Holt, bylo třeba se přizpůsobit normativu doby.  Vašáryová ale jinak naprosto excelentní, byť na tuhle depresemi zahuštěnou kaši je třeba mít zrovna chuť. Noční  a neospalá projekce  mi ji vcelku zajistila. Čtyři. (01.11.2022)

"V betonové kryptě seděl šílenec, poslední dobrodinec. 99 měl dní, pak mu ústa oněmí. Vojáky, jež maloval, ztratil v běhu času, lásku nikdy nevlastnil, života se nestranil. Přišel však boj poslední, a uživatel v poledni, roztáhl svá křídla k letu, myslím, že to bylo v létu, a vzkázal skrze hlasivky: a pozdravuji vlaštovky......" Nahodile, občas krásně, ale pořád stereotypně. Jireš je dříč, ale v tomhle případě svou vizualitu poměrně krotí. Škoda, kladivo se nekoná.... (03.05.2010)

Ojedinělý příklad přechodu do normalizačního filmu, kterým režisér nezradil sebe sama. Jireš s osvědčenými spolupracovníky Čuříkem a Fišerem využil scénáře vzniklého již v době největších výbojů nové vlny a dokázal vytvořit z potrétu legendarizované komunistické odbojářky poeticky laděný a jímavý příběh mladé dívky smiřující se se svým osudem v cele smrti. Retrospektivy spíše působí jako doklady její psychologického boje, jež je zajímavě ztvárněn v kontrapozici odhodlaných citací mimo obraz a velmi pozoruhodným neurotickým výkonem Magdy Vašáryové, jež v častých detailech tváře předvádí mimické mistrovství. Ideologický námět se dočkal výrazně neideologického a podmanivého ztvárnění (v němž jediným přímým odkazem na komunismus hrdinky je její nelibost vůči víru v Boha, která však na druhou stranu svědčí i o její schopnosti vést naplněný život a pouze v něj nedoufat, což je další důležitý argument pro pochopení jejího charakteru). Film navíc zaujme i významovou audiovizuální složkou tolik vzdálenou tvůrčí bezradnosti u obdobných látek. ...A pozdravuji vlaštovky nejsou žádným kompromisem, jde o plnohodnotné dílo s nímž se tvůrce dokázal plně ztotožnit a vytvořit tak velmi přesvědčivý portrét pozoruhodné osobnosti našich dějin, pro níž Jirešův film může být i obhajobou před současnými zavrhovači všeho, co jen trochu zavání slovem komunismus. Stačí jen pochopit situaci v níž se dívka k odboji přidává - první láska, hořkost z obsazení Země a nečinnosti starších, mladické nadšení a zarputilost pro věc, pod níž mizí i hrozba možných dopadů. To vše film zahrnuje a tudíž je zcela scestné, že se k němu například televize staví jako k tendenčnímu počinu, jenž nemá právo vstoupit na obrazovky. Mnoho diváků tak přichází o možnost spatřit vůbec poslední skutečné dílo nové vlny. (23.04.2007)

Ťažko súdiť, ako by sa človek správal 99 dní pred popravou. Kým si sám nezažije. To si ale nik nelajsne. Reparát totiž neexistuje. Režisér to poňal ako introspektívnu baladu. Prestrihmi do minulosti si mladá odsúdená anti-nazi odbojárka bilancuje minulosť: detstvo a počínajúcu mladosť v lone a znamení idylickej prírody (včely, spevy, rodný dom), vzťahy (ne-odbojár nie je hoden jej lásky), odbojovú činnosť i mučivé gestapácke výsluchy. Paralelná rovina filmu zachytáva prežívanie zvyšných dní vo väzení. Tá je v znamení nepríjemných dozorkýň, občasných návštev rodiny a sledu kontaktov so spoluväzenkyňami. Hlavná hrdinka sa nepoddáva zádumčivej trpkosti. Naopak, rada spieva piesne, najmä ľudovky a kde len môže, zvonivo sa smeje. Jej správanie je zvláštnym mixom nezlomnej rebelky (obetovanie sa), katolíčky, upierajúcej si telesné potešenie ("až po vojně"), ateistky, odmietajúcej náboženskú útechu, puberťáčky, ktorej je všetko smiešne a stále do spevu, a filozofky, formulujúcej zádumčivé pravdy v listoch rodine. Čudesná zmes správania navodzuje u diváka tiesnivo nepríjemnú atmosféru tušenej exekúcie. Film nesúci sa v zadumane-tragickej línii česko-slovenskej kinematografie. (27.01.2021)

Jireš svou biografií Marie Kudeříkové nevypověděl ani tak o ní jako o sobě: smíru s osudem lze dojít přimknutím k ideologii. To je ale pravda jen časná, pomíjí zpravidla tváří v tvář smrti. Sama osobnost portrétované režisérovi uniká a zůstává jen obrys, echo přečtených slov. Uznávám právo umělce na imaginární portrét, ale tento film mi spíše připomněl nedobrovolně nasazenou masku, ztuhlou a nepřiléhavou. (23.12.2013)