Daj mi tvoje meno

Bola by to vcelku bežná romanca. Ale. Dve veci. Prvá: je to gay romanca. Takže nič pre xenofóbov, ktorí sa radi starajú do toho, čo kto komu robí v spálni, ale akonáhle sa niekto začne starať do toho, čo ONI (a komu) robia v spálni, podozrivo znervóznejú. Ja som s týmto problém nemal, bolo to spracované decentne, na úrovni a Armie Hammer a Timothée Chalament tomu dali ohromne veľa. Keďže ale nie som homosexuál, viac ma predsa len oslovila vec č. 2 a tou je famózna atmosféra talianskeho vidieka 80. rokov. Horúce, sparné leto, dusné hlboké noci, malé ospalé dediny, kde môžete najbližšiu tetu lúpucu hrach na priedomí poprosiť o pohár vody (a ona vám ho samozrejme poskytne), alebo sa ovlažiť v neďalekom rybníku počas romantického súmraku. Dni sú dlhé a noci ešte dlhšie, vari nekonečné. Všade sa dostanete bicyklom a okná na domoch sú dokorán otvorené a prefukuje nimi dnu jemný, osviežujúci vánok hrajúci sa vonku v záhrade s korunami ovocných a iných stromov a vnútri s rozviatymi záclonami. Všetci sú takí unavení a nahodení v natoľko extrémne ležérnom móde, že sa im nechce pomaly už ani piť ľadový čaj. Zato s vášňami je to adrenalínovejšie, horúce letné počasie ich vypúšťa z košiara, ony sa utrhnú z reťaze a robia si čo sa im chce. Luca Guadagnino (remake Suspirie!) je neskutočný talent. Pripadalo mi to, ako keby som sledoval nejakú taliansku klasiku z 80. rokov. Po stránke atmosféry mi to pripomenulo Zvodnú krásu s Liv Tyler, no kým tá oplývala „len“ báječnou atmosférou a skvelým kastingom a so scenárom to bolo dosť biedne, Daj mi svoje meno sa môže okrem tohto pochváliť aj práve silným scenárom, v ktorom sa mnohí určite nájdu, pretože nie každá láska má happyend. Knihu André Acimana (vyšla aj v ČR) adaptoval 89-ročný (!) James Ivory a získal za to Oscara. Sranda je, že mi zrejme pri pozeraní unikli nejaké dve tri vysvetľujúce vety, takže som si myslel, že Hammer hrá kolegu Chalamentovho otca, čo ich „zakázanému“ vzťahu dodávalo úplne inú dimenziu. Takže ma po dopozeraní prekvapili zmienky niektorých divákov, z ktorých som pochopil, že by v skutočnosti mal hrať Chalamentovho rovesníka. Čo teda uznávam pôsobí fakt zvláštne, pretože hoci je medzi hercami „len“ 9-ročný vekový rozdiel, v skutočnosti vyzerajú ako Patrick Swayze a Jennifer Grey v Hriešnom tanci (teda dojmom neprebudeného puberťáka a starnúceho sexuálneho predátora). No ale proste tak či tak je to výborný film. (27.02.2024)

Pro mě osobně jedna z největších filmových událostí na letošním Berlinale. Milostný příběh sedmnáctiletého chlapce a hosta jeho rodičů odehrávající se v létě 80. let na Italské riviéře, vychází z na západě populární knižní předlohy André Acimana. Stylově je to něco mezi Xavierem Dolanem, Bernardem Bertoluccim a queer heritage (na scénáři spolupracoval James Ivory). Film dokonale evokuje atmosféru osudového léta a nové lásky. Celý film táhne ústřední pár Timothée Chalamet a Armie Hammer, mezi nimiž funguje neuvěřitelná chemie. Postavy jsou i v rámci queer cinema poměrně ojedinělé; v aktivní roli se zde ocitá mladší postava. Zajímavý je prvek bezkonfliktnosti, primárně jde ve vyprávění o city a budovaný vztah mezi postavami, homofobie či dobové restrikce zde nemají místo.Film skvěle pracuje s plynutím času a postupnou gradací. Je do značné míry zosobněním milostného snu, utopií, kterou si jistě většina diváků přeje prožít. I přes značnou smyslnost celého příběhu je ústřední téma velmi univerzální. Atraktivnosti příběhu dodává i módní stylizace 80. let a trefný soundtrack. Film má potenciál stát se novou queer klasikou a zosobňuje, alespoň pro mě, novátorský přístup k žánru queer filmu, umě kombinující postupy hned několika kinematografických vlivů. (20.11.2017)

Hele... ok film, který je přesně takový, jaký čekáte, že bude. Vůbec nechápu, jak jde u něj cítit nějakou větší emocionální účast. Ale dobře, je to příjemně plynulé a otcův monolog ke konci je slušný kus scenáristiky. Jinak kdybych tu měl něco řešit: Že Chalamet tu má být mladší, než kolik mu je, mi došlo - ostatně i o něco mlaději vypadá, takže dejme tomu. Ale že Hammerovi má být 24, to by mě nenapadlo - a je to celkem zásadní, protože jestliže se tu rozdávají karty vášnivé tajné lásky, tak je celkem rozdíl, jestli je hrdina dvacátník, nebo třicátník - to je prostě jiný očekávaný set vlastností, jiné očekávané vzorce chování... Celou dobu jsem nechápal, proč Hammerova postava tak divně trčí, proč s ní všichni (předně samotný protagonista) jednají tak podivně familiérně, aniž by se znali. Myslel jsem si, že to má být otcův kolega, tedy pro Chalameta něco jako "strýček", a ne student a pro hrdinu spíš starší vrstevník. Náhodou jsem teď viděl dva filmy skoro za sebou (druhý jsou Kings of Summer), kde věk herců neodpovídá věku postav, což zasahuje do vnímání příběhu. A to se prostě musí brát v potaz. Doufal jsem, že doby, kdy dvacátníci hráli středoškoláky a třicátníci vysokoškoláky, jsou dávno pryč a režiséři už jsou ochotní dát si tu práci s hledáním adekvátních mladých herců - jasně, musí se většinou vypsat konkurz, chce to víc času a víc prostředků, ale notak... Někdy to nevadí a člověk si třeba neuvědomí, že o víc než dekádu nesedí věk McDormandové ve Třech billboardech, protože logika příběhu na tom nezávisí - ale pak jsou tu přesně opačné případy jako tohle. I když neříkám, že to nějak zásadně zkazilo můj zážitek, ten by byl "mdle spokojený" nejspíš i s adekvátním castingem... ale možná... možná... 70 % (11.01.2018)

Čekal více vypjatějších scén, ale marně. Někomu stačí pohodová bezstarostná atmosféra italského venkova v době prázdnin. Já očekával i něco jiného. Jediné co ve mě zanechalo nějakou stopu byla závěrečná promluva otce k synovi. Tuhle přiteplenou romantiku strčí Zkrocená hora kdykoliv, kamkoliv. 30% PS: Viděno podruhé a užíval jsem si plnými doušky krásné atmosféry italského venkova 80. let, ve kterém bují v té době velmi neortodoxní láska. 70% (05.09.2018)

Když by se film vezl celkově na podobné vlně, jak tomu bylo v jeho poslední třetině, tak by to byl pro mě nezapomenutelný zážitek - bohužel působivému závěru předchází pocitově velmi zdlouhavý "prolog", který mi to svým impresionistickým až poetickým rázem opravdu dělal těžké ke sledování. Hereckému obsazení nemám co vytknout - Chalamet a Hammer měli mezi sebou potřebnou chemii a věřil jsem jim to. Trochu ale tápu nad tím, jak je možné, že film získal Oscara v kategorii Nejlepší adaptovaný scénář - osobně bych totiž film zkrátil alespoň o dvacet minut a přidal bych na gradaci děje. Na jednu stranu chápu úmysl tvůrců, co se pozvolného vyprávění a zrodu křehkého vztahu mezi dvěma lidmi týká, avšak jako divák jsem to měl prostě namáhavé v rámci udržení pozornosti. Vrchol filmu tvořily pro mě bezpochyby scény z posledních společných dnů Elia a Olivera a závěrečný rozhovor mezi otcem a synem. U tohoto filmu na jednu stranu chápu všechen ten povyk a pozitivní reakce, proto mě na druhou stranu o to více mrzí, že se nemohu připojit k nadšeným fanouškům a obdivovatelům tohoto filmového kousku. (P.S. Třeba se k filmu vrátím po přečtení knižní předlohy a vše přehodnotím!) (02.02.2019)