Mŕtvy muž

Film je započat pionýrskou cestou hlavního hrdiny, úředníka z východního pobřeží, který se plahočí až na pokraj civilizace. Míří vstříc divočině západu. Během jeho cesty vlakem se stává venkovní krajina stále drsnější a více nehostinnou. I vzhled jeho spolucestujících časem hrubne a on tak mezi nimi působí stále nepatřičněji. Pohledy z okna odhalují sice překrásnou, ale zároveň také strach budící přírodu. Od strojvedoucího, jež svou ukoptěností nápadně připomíná jakéhosi pekelníka, se dozvídá, že městečko Machine, kam směřuje za prací, leží na samém konci trati, a je to bezesporu zastávka do pekel, jež ho dovede pouze ke smrti. Hrdinovi je tedy hned na počátku poskytnuto toto nezáviděníhodné proroctví. V Jarmuschově podání Westernu, ale není hlavní hrdina šerif nebo bandita, nýbrž úředník, který přijíždí do města srovnat pořádek v účtech, nikoliv zjednat spravedlnost pomocí palných zbraní. Snímek zobrazuje deromantizovaný divoký západ, očištěný od patosu a vyleštěný magickou realitou. Bílý muž zde především zahubil co mohl (viz. Bizoni) a značně zdejší krajinu a její bohatství při jejím objevování znehodnotil. Namísto snahy o porozumění a asimilaci do zdejších přírodních a kulturních podmínek projevil nanejvýš silný hédonismus a lidský sklon k omezenosti. Černobílá barva kamery podtrhuje surovost záběrů, ale zároveň i jaksi přirozeně ubírá na naturalitě a poetizuje. Střídmá, avšak náladu budící kytara Neila Younga neuklimbává, nýbrž rozdmýchává proud krve a pocitů nostalgie. Dodává zobrazovanému úpadku punc jisté syrové rockové vznešenosti. Občas na mě působila dojmem prvních skladem Boba Dylana s elektrickou kytarou z alba Highway 61 Revisited nebo jeho pozdějších zpracování vlastních skladeb jako třeba All along the Watchtower. Vždy to bylo ale jen pár stručných rifů, kterými by byly Dylanovi skladby pouze uvozené. To, že bude počáteční strnulost a upjatost hrdiny později prolomena, snad naznačuje již výběr jména, který režisér zvolil a to sice jména William Blake, evokujícího umění, dekadenci, vzdor a jistou magickou schopnost, jež hrdina zpočátku tak dokonale postrádá. Následná absurní situace kdy zjišťuje, že už není potřeba ve světě účtů a racionality, odstartuje jeho mystickou pouť skrze odvrácenou tvář krajiny divokého západu. V kanceláři, jež by snad mohla symbolizovat jakýsi komický westernový úřednický aparát, ho zbraní ohrozí Robert Mitchum (někdejší hvězda zmíněného žánru a v pravém slova smyslu tvrdý chlapík). A tak hrdinovi dochází, že cíl jeho cesty nebude tak jasný, jak se domníval. Je přinucen, vydat se na stezku drsných westernových hrdinů, avšak může ji snad sám trochu pozměnit svým založením a pokusit se vytrnout tento tak hluboce zarostlý stereotyp ze svých kořenů, aby ho mohl přesadit do umělecky úrodnější půdy. Může se stát Artušem, na kterého tak dlouho čekal Kamelot dočasně obsazený Johnem Waynem, Clintem Eastwoodem, Yulem Brinerem nebo Eli Wallachem. Může svou roli, ke které je proti vlastní vůli předurčen vztáhnout právě sám k sobě a přidat do ní vlastní poetiku a kouzlo, místo aby donekonečna reprodukoval omílaná schémata. Tak pro mě ostatně vyznívá i snaha režiséra snímku ve smyslu vytvoření plnohodnotné vlastní adaptace a ne pouze parodie jednoho z nejstarších a bezesporu i nejikoničtějších filmových žánrů. Celý film působí dojmem němé éry a zobrazuje tak pionýrství i ve smyslu kinematografickém. Objevují se zde ostatně i odkazy na němou grotesku a ladění filmu je silně absurdně tragikomické. Tato poloha pak nedělá nejmenší problém Johnnu Deppovi, který svou groteskní kompetenci prokázal již o dva roky dříve ve filmu Benny a Joon. Zdeptaný hrdina se nakonec opije a pomůže ženě v nesnázích. Jeho vskutku humanistický záměr se však zvrtne do podoby krutého a animalistického činu (zastřelení jejího bývalého milence), na který mu zůstane památka v podobě vlastního smrtelného zranění od kulky, která mu uvízne blízko srdce. Z této kulky se do jeho těla poté začne pozvolna rozlévat jed snu, který ho odnáší na elegickou pouť skrze krajinu za zrcadlem. Zde potkává svého průvodce. Podobně jako Dante putoval napříč peklem v doprovodu vznešeného Vergilia, tak i on má na své cestě vstříc duševní katarzi svého průvodce. Je to však spíše Enkidu nežli moudrý Řek. Jistě je to ale především symbol, jelikož nenese ani vlastní jméno (je nazýván Nikdo). Snad by mohl být dokonce zpřítomněním něčeho základního a přirozeného v lidské podstatě, a to sice jisté smířenosti se smrtí, nepotlačované přílišnou individualitou, ale naopak podpořené vědomím následnosti a trvání svého života i po jeho osobním konci prostřednictvím koloběhu přírody. Vnímá sám sebe jako část celku a to rovněž nazírá jako svou pravou podstatu, nikoliv pouze svou jednotlivost, jako to činí zpočátku William Blake. Celý film je ostatně proložen básněmi zmíněného autora, které rovněž evokují jistou transcendenci, předcházející a snad i inspirující později takové autory jako byl Henri David Thoreau nebo ještě později Allan Ginsberg. Poezie Williama Blakea ve filmu významně podtrhuje hrdinnovu duchovní transcendenci v novou a neohroženější osobnost s uvědomělejší identitou. Později se dozvídáme, že muž kterého William zastřelil, byl synem zdejšího pána průmyslu, tedy stejného muže u kterého se ucházel o práci. Ten najme tři zabijáky, aby Williama dopadli. Hon na hrdinu iniciovaný touhou po odplatě lze vnímat jako další konvenční žánrový prvek, který pomůže hrdinovi vybudovat téměř okamžitě renegátskou pověst. Z nudného úředníčka se stává umírající odpadlík, o němž se začíná mluvit jako o poraněném tygru. Jeho zranění v něm budí lhostejnost ke smrti a to ho činní velmi obávaným a nebezpečným. Kromě toho že po něm jdou předem vybraní a najatí zabijáci, je na něj i vypsána odměna, tudíž kohokoliv od této chvíle střetne, ten už ho bude vnímat s jistým předporozuměním a respektem. Původní obyvatel Nikdo začně Williama seznamovat se světem mýtu, který je mu vlastní. Vypráví mu příběhy a učí ho odlišnému způsobu vnímání okolí. Po celou dobu označuje Williama za již mrtvého, dá se tedy snad říct, že děj je od této chvíle hrdinovým putováním do zásvětí. Nutné je pouze, aby přijal, že je mrtev. Až toto učiní, pak dojde pokojné katarze a smíření. Zajímavý je původ Nikoho a jeho dichotomický úděl, který ho řadí kamsi mezi bílé muže a jeho lid. Byl jako mladý unesen a v Anglii získal klasické vzdělání, avšak po návratu domů byl členy vlastního kmene ostrakizován. Nemohl se již začlenit nikam a tak se stal bludným duchem křižujícím krajinou. V jistém ohledu připomíná jiného Jarmuschova hrdinu Ghost Doga. Jejich spřízněnost nakonec možná sám režisér potvrdil, když v jeho pozdějším filmu z roku 2002 ztvárnil ten samý herec, který hrál Nikoho, samotáře žijícího rovněž na střeše jako Ghost Dog a chovajícího holuby. Podobají se svou moudrostí a klidem plynoucím z kodexu cti, jež dodržují. Hrdina později přebírá rétoriku básníka a obzvlášť magická je věta : "Some are born for endless night". Tou jako by vyjadřoval, že někdo projde životem zaslepen, aniž by prohlédl skrze temnotu a nakonec se do ní po smrti opět ponoří. Takový osud čekal i na něj, ale on nakonec dokázal nalézt tu blaženost, která je určena těm, co jsou k ní zrozeni, jak praví další anaforický verš.[ Some are born for sweet delight.] Náš hrdina je pro mě opravdu spíše tím druhým typem člověka, ač by se to snad dalo vykládat i opačně, tedy že on je zplozen pro peklo a proto vraždí. Takové rozdělení ale nemusí být nutně dáno pouze predestinací. Spíše vyjadřuje, že někteří se narodili s větší ochotou myslet v širších perspektivách než druzí. Když později zredukuje hlava zabijácké tlupy, která Blakea pronásleduje vlastní počty tak, že své dva komplice zavraždí, schyluje se k souboji dvou soků, ten ale nakonec nikdy nenastane. Tato zápletka s pronásledováním jakoby Jarmuschovi sloužila pouze k odlehčení, jinak velmi vážného a hlubokého příběhu anamorfózy lidského života. Blake je na chvíli opuštěn, jelikož Nikdo odejde potom co požije jistou vize vyvolávající látku, avšak vzápětí se opět shledají a Nikdo Williamovi vysvětlí, kam jejich cesta směřuje. Putují k vodě (zrcadlu) odkud se má William dostat na další úrověň světa, kam skutečně patří jeho duše. Těsně před koncem je z Williama Blakea už téměř neporazitelný pistolník a působí spíše dojmem starého unaveného mistra než vyjukaného novice, jímž byl ještě před několika dny. Přestože je to proměna vskutku mohutná a odehraje se za tak krátkou dobu, nepřipadá divákovi nijak křečovitá a neuvěřitelná. To lze podle mě přičíst především bravurnímu výkonu Deppa v hlavní roli. Při cestě po řece v závěru filmu, když Nikdo zpívá o Williamu Blakeovi jako legendě, divák snadno přijímá toto zpodobnění hrdiny. Opravdu se teď tak jeví, unášen proudem stále hlouběji na indiánské území. Neustále však balancující na hraně smrti, musí nakonec hrdina dojít svého cíle, jímž jak se nakonec ukáže, je další cesta. Celý příběh poklidně, avšak majestátně a až mysticko-myticky skončí, když je hrdina odeslán do dalšího světa, kterým je již smrtí nijak dál nelimitovaný svět duchů. Film a duchovní proměna hrdiny pro mě uvozuje celý lidský život a jeho pozvolnou genezi. Ovšem především zobrazuje jistou možnost procitnutí. Je to baladicky laděná filmová báseň, oslovující svým obrazem i myšlenkami. (19.01.2013) (menej) (viac)