Jaskyňa Zlatej ruže alebo princezná Fantaghiro

Táto rozprávka vo mne evokuje jednu spomienku ako (ešte v deväťdesiatich rokoch) som na vianoce prišiel domov po úžasnej sánkovačke/guľovačke a inej sneho-vačke, bol som celý mokrý od snehu a mama mi navarila teplý čaj a ja som čumel na estévečku kde dávali Fantaghiró. Ale to som bol ešte malý... to už je dávno :(( (22.07.2008)

Tento způsob natáčení pohádek, kde je dětskost nahrazena dětinskostí, vtip kvílivými hlásky mluvících předmětů a decentní zamilovanost telenovelními dialogy, zdá se mi poněkud nešťastným. Navíc se moje rozumové já vzpěčuje uvěřit tomu, že by si křehkou Alessandru spletl s chlapem kdokoli bez nároku na bílou hůl a vlčáka. Nicméně můj smysl pro spravedlnost se cítí povinen dodat, že Fantaghiró to s ničím z toho, co jí vytýkám, ještě nepřehání tolik jako její pohádkové nástupkyně, je natočena v malebných českých exteriérech a herecky to nenápadně podepírají takové pilíře jako Mario Adorf a Jean-Pierre Cassel, takže výsledkem je bez následků přežitý průměr. (29.09.2007)

Italská úspěšná devadesátková pohádka s českou stopou mne nebavila ve své infantilnosti, několika hloupostech a ošklivými kostými, ale na druhou stranu to bylo relativně výpravné, v českých hradech a s českými herci jako Kraus, Brožová nebo Hrubešová v roli, které v titulkách pojmenovali  Donna nuda. Navíc jako král tady je můj oblíbenec Mario Adorf. (22.12.2022)

Zajímavá koprodukční italsko-česká pohádka, která byla ve své době velkým hitem. Tempo měla zpočátku vlažné, které ovšem ve druhé části rychle ubíhalo. Přesto i tak tempem připomínala spíše seriál než dvoudílný film, a to se de facto také stalo. Následovaly další čtyři pokračování, a také vždy po dvou dílech, což čítá dohromady dalších osm dílů. Pohádka je spíše italská, hlavní herci jsou Italové, až na krále (Švýcar Mario Adorf neboli Sandtner z Vinnetoua) a Brožovou, Kodetovou s Valíkem. Ve vedlejších a malých rolích už ale najdeme spoustu Čechů (Zedníček, Hrubešová, Kraus, Renč, Chytrová...). Především co ale Čech ocení, tak záběry hradu Bouzov, který v pohádce hraje obrovskou roli. Ty záběry jsou doslova oslavou této památky. Dalším hradem, tím Romualdovým, je Perštejn. Natáčelo se i v Adršpachu atd. Samotný příběh začíná pomalu a žánrem připomíná typ pohádek typu Sůl nad zlato. Král má tři dcery. Z nichž jsou dvě hodné, milé, uťáplé a ta zbývající je prostořeká, až vzpurná. Řídí se pravidlem, co na srdci, to na jazyku. Vadí ji, že ženy nesmí číst, psát, nesmí kecat mužům do života a mají jen vařit, vyšívat a sloužit mužům. Feministky by se tohoto hned chytly, především ty ze španělských knihoven... :D Poté se právě ta vzpurná dcera, Fantaghiro, vydává do světa a kromě dobrodružné cesty zažívá i flirtování s princem Romualdem. Na své cestě potká i nadpřirozené bytosti, tedy pokud se tohle tak dá nazvat (mluvící strom, mluvící šutr, mluvící husa, mluvící umělá ryba či jeskyni posvátného zvířete). Triky s těmito pohádkovými postavami na dnešní dobu jsou již odfláknuté až lehce bizarní, ovšem ve své době byly kouzelné. A to vše za podmanivé hudby, která provází pohádkou celých 180 minut. [7154. hodnocení, 166. komentář, 67%] (24.02.2020)

Pro někoho podprůměrné, pro někoho nadprůměrné. Myslím si, že záleží dost na vkusu a způsobu vnímání. Je to jako když čtete knížku, která se vám vůbec nelíbí a pak se najde někdo, kdo ji miluje. Je to o tom nechat popustit uzdy fantazii a neomezovat se jen na standart, se kterým se člověk setkává. Osobně mě pohádka nijak zvlášť neoslovila, ale i tak jsem ji sledovala. (30.11.2009)