Komunizmus a sieť alebo Koniec zastupiteľskej demokracie

Vachek nebyl komunistou v původním ideologickém smyslu, ale ve smyslu svého vlastního a leč snad dost originálního, přesto stále přesvědčivějšího pojetí základní ideje komunismu jako principu absolutní nezastupitelnosti individua. Komunismus se takto promyšlený převrátí do individualismu. Zkrátka vrácenou hodnotou takové rovnice, již formuluje Vachek, je nereprezentovatelné individuum. A Vachek má pravdu. Mě osobně nemá co kdo zastupovat, zastoupím se sám. (FORMULOVAT ARGUMENT PRO PSYCHOLOGICKO-SOCIOLOGICKO-MATEMATICKY DANÝ ZÁNIK ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE, KTERÝ UŽ SLEDUJEME NA ATOMIZACI STÁLE MENŠÍCH A NESTABILNĚJŠÍCH SKUPIN ZASTUPOVANÝCH STRANAMI) / STARÁ ČÁST (UPRAVIT - MÁM ZAZNAMENANÉ HLAVNÍ BODY DÍLY NAPŘÍČ): Dement Havel kdysi řekl: „Naše země nevzkvétá.“ Poctivost dnes musí říct: „Jsme nezdravá společnost, nezdravější, než jsme kdy byli a mohli myslet, že budeme.“ V továrnách jsem byl svědkem mistrovského zvládnutí práce. Opravdu mistrovského, protože zahrnovalo osvojení si procesů, často takřka všemi výrobními úseky napříč, během let, rostoucí osvojení, znamenající zpřesňující a zrychlující postup během opracování díla. V různých odvětvích, samozřejmě úměrně složitosti procesů, se dlouhodobí aktivní zaměstnanci natolik zdokonalují, že jejich růst lze bez nejmenšího přehánění přirovnat k roky pilovaným výkonům vrcholových sportovců. Analytičtěji řečeno, pracovník stejně snaživý neudělá svou práci se stejnou jistotou a aproximací ke stanoveným normám v rámci tolerancí při předepsané časové lhůtě, jestliže třeba i totéž vykonává už dva roky, jako jeho kolega, který totéž dělá deset let. Respektive se mu to na některém z kusů povede, ale plošně je mezi nimi rozdíl, který se samozřejmě vůbec nemusí a nejspíše nebude projevovat nad rámec přípustných odchylek. Tím pádem budou oba stejně produktivní, ale v jejich díle bude průměrný administrativně skrytý rozdíl, z něhož zaměstnavatel v konečném součtu bonusově prosperuje. Zaběhanější skladba zaměstnanců nutně zvyšuje nenadekretovaný standard. Kdybychom naklonovali personál nějaké pomyslné vzorové továrny a postavili zcela identické továrny, obsadili je těmito klony a spustili tyto naklonované provozy s ročním odstupem mezi nimi, pak bychom na jemných výstupních kontrolách po době potřebné k dosažení téhož procenta zmetkovitosti pozorovali vyšší přípustné odchylky u provozu spuštěného později. Nejspíše by u později spuštěného provozu i během výroby vládlo více nervozity a méně jistoty. Podobně je možné pozorovat, že pracovník vykonává své dílo s větší jistotou po dvou letech než po roce a po pěti letech než po dvou. V našich továrnách je to samý Hattori Hanzō, který by to do sebe nikdy neřekl. Je totiž vychovaný zanedbávat věci sebeúcty a vzhlížet k tomu, co mu jako umění naservíruje dobová komedie hodnot. Viděl jsem to a pokud by mi někdo namítnul tím typem pracovníků, kteří časem spíše zlaxní, okamžitě připomenu jednoduchou nemožnost zlaxnět v jakémkoli dostatečně složitém, citlivějším a na kontrolu náročnějším pracovním výkonu. Prostě to nedovolí jeho povaha.  Nevadí mi, nikdy mi nevadilo, že na výrobu strojů, nábytku nebo stavebních prvků nestojí fronty diváků, samozřejmě se na to nedá koukat, jako na fotbal (a dosaďme si podle libosti). Je ale v mnoha ohledech hnilobným fakt, že tito lidé vydělávají tak akorát, aby si tisíckrát rozmysleli, jestli pracoviště změní, tak akorát, aby byli připoutáni k partnerům nebo rodičům, protože jsou se svými nezbytnými životními výdaji na hraně toho, co dovolují příjmy. Zatímco průměrná hrubá měsíční mzda v posledním loňském čtvrtletí (4.Q 2020) stoupla v Česku na 38 525 korun, není málo pracovišť, kde se při standardním pracovním fondu vydělává sotva do 22K hrubého, z čehož výsledných 17K čistého znamená závislost na partnerech, předcích nebo výhodách a v jiných případech, kdy tyto opory, na něž se zaměstnavatel a jeho milý stát spoléhají, chybí, nutně dochází k blokaci reprodukce. Nevyhnutelně, matematicky nutně za předpokladu, že se bavíme o zodpovědných lidech, kteří by na svět nepřivedli potomka bez perspektivy. Mnohem více než v socialistické minulosti se tu rozmáhá tato závislost a vedle ní ekonomická neschopnost reprodukce. Zároveň to, jak jsou lidé pod tlakem této mizérie, matematicky nevyhnutelně vede k tomu, že nedávají podnět trhu stran svých potřeb, takže jejich pozice je natolik ubohá, že nejsou s to pobízet trh tak, aby zastávali úlohu formujícího článku. Tím nutně selhává jádro tržního fundamentalismu, obhajovaného i jinak vadnými odkazy na jeho údajnou, fakticky ale přiidealizovanou sebeoptimalizující podstatu. Masy lidí, řádově desítky procent, jsou ze hry, jsou tu, aby fádně spotřebovávali a otrocky pracovali. Aby zaměstnavatelům ze sebe dávali to nejlepší, vraceli se unavení domů a tam žili, jako žijí prasata. Olymp a jeho prasata. Jedno bez druhého nemyslitelné. Nezdravá společnost. Vadná společnost. Havlistán. (23.10.2021) (menej) (viac)