American Horror Story

Partnerské problémy, nevěra, důvěra, nové začátky a přitom tenhle příběh určitě není vztahovka. Zlo pod schody, duch za rohem a spousta kostlivců, které jednomu strašidelnému domu chtějí vypadnout ze skříní - a stejně bych seriálu čistě hororovou značku nepřiklepl. Ryan Murphy a Brad Falchuk ze sebe zkrátka oprášili optimismus a nadšení, které je třetím rokem provázelo v Glee a rozhodli se sepsat všechny negativní myšlenky, které se jim v hlavě nastřádaly od skončení Nip/Tuck. A když jim přišla asistovat fenomenální Jessica Lange nebo uhrančivý Evan Peters, trefili do černočerného. Jakkoli je AHS od prvních vteřin znepokojivý a všemi sbíhajícími se linkami plíživě nepříjemný, odtrhával jsem zrak jen těžko. Kdyby se rodinné promluvy občas nezadrhávaly v tempu, mohla být z tamního snažení událost ještě uhrančivější. Přesto se jednalo o první obsidián z černého pokladu. (17.03.2012)

Tenhle tvůrčí tým mě nepřestává překvapovat. Troufale jsem si myslel, že vím, co asi můžu od pokračování nejnepříjemnějšího seriálového zážitku očekávat, ale všechny děsivé odbočky nebo sugestivní výjevy mi vzaly dech hned na startu. A to měla spousta gradovaných okamžiků plných strachu, odporu i diváckého nadšení ještě přijít. Jestli tahle Story totiž něco umí, je to donucení diváka k tím soustředěnějšímu sledování, čím víc jsou hlavní hrdinové trýzněni osudem nebo rozmary záporáků. A nová bláznivá parta v jen částečně obměněné herecké sestavě je pro zúčastněné fandění jako stvořená. Dříve nebo později se mi dostali pod kůži jak sympaťák Kit, tak nevyzpytatelná "sister Jude" a dokonce i doktor Arden. Proto je škoda, že příběhu, který má v sobě zdánlivě úplně všechno, co by horror mít mohl, chybí v poslední čtvrtině tempo a občas i náboj. O to větší satisfakcí je pak všeobjímající finále, kde v rámci příjemného tajemství rád odpustím absenci některých odpovědí. Prohlídka blázince tak díky němu potvrdila, že stanice FX má ve svých řadách už po dvou sezónách dokonale specifický a svého druhu zcela nenapodobitelný počin. (19.04.2015)

Minimum mužských postav, sarkasmus kapající z každého dialogu, módní výstřelky, nenapodobitelný styl - a Stevie Nicks. Jestli je na třetím příběhu z horrorové sbírky něco jasného, je to fakt, že si ho Ryan Murphy užil jednoznačně nejvíc. Ta girl power, která z čarodějnic čiší, je až nakažlivě opojná a přináší spoustu momentů, kterými se plní divácké sny. Samotná bohatě nadpřirozená zápletka má ale jeden zádrhel. Přináší sebou občasné oživování mrtvých, čímž dramatický efekt mnohdy těžce utrpí. Scénář tak v polovině začne působit až trochu povrchně, ale včas v podobných veletočích zabrzdí, aby se rozjel vstříc velkému a patřičně osudovému finále. A protože byl tenhle pobyt v New Orleans hlavně hitparádou o nejúžasnější, nejkomplikovanější či nejuhnutější charakter, tak přiznávám, že jsem kroutil očima u Marie Laveau a její kadeřnické party a naopak hltal každou vteřinu s Cordelií, Zoe a Misty. (19.04.2015)

Poklona před padající oponou je atmosférická až do poslední maringotky, ale přesto po ní zůstává pocit zbytečného zklamání. Herecké obsazení je totiž ještě o něco hvězdnější, dějové zvraty vyhrocenější a některé postavy zvrácenější, ale příběhová linka působí jako hádka pěti scénáristů. Hlavním tématem totiž nezůstane ani kontrast lidských zrůd a ohavných lidí, ani konflikt Jimmyho s Dandym a nakonec snad ani Elsina touha po posledním střípku slávy. Z Freak Show je tak exhibice skvělých hostů s místy nepochopitelnou psychologií hlavních postav a prapodivnými vztahy a emocemi mezi nimi. Hlavně je ale toulavý přírůstek do AHS knihovny svázán jen velmi ledabyle. V tomhle cirkuse totiž Ryan Murphy srdce nenechal. (19.04.2015)

Jako kdyby se po odchodu Jessicy Lange z pozice každoroční nejhlavnější postavy hledala nová tvář. Ne snad tvář herecká (tu Murphy našel na první dobrou díky fenomenální Lady Gaga), ale tvář celé show, protože letošek si bere všechno možné z let předchozích. Nejvíc se blíží Murder House, ze kterého si půjčuje charaktery a náladu, z Asylum pak všudypřítomnou atmosféru husí kůže a z Freak Show zase tempo vyprávění s nepřeberným množstvím vedlejších postav a odboček. Právě nad posledním zmíněným má ale Hotel zásadně navrch, protože zůstává sevřený, věnuje se na začátku i na konci těm samým linkám a více než kdy dříve mu nahrává lahůdkový soundtrack. Ani tentokrát se scénář nedokáže vyhnout některých chybám a třeba civilní pojetí příběhu Johna a jeho rodiny působí jako naroubované na poslední chvíli, stejně jako pointy jeho detektivní práce. Kontrast dusivé i svěží nálady, úchvatné výkony Denise O'Hareho a jako vždy brilantní chameleonky Sarah Paulson jsou ale natolik svůdnými lákadly, že se z pobytu v hotelu Cortez stala druhá nejlepší sezóna. (20.02.2016)

Zatímco jedna skupina diváků byla rozčarovaná už kvůli premise a druhá zase kvůli tomu, co se z ní postupně vyklubalo, já budu tentokrát jen a pouze děkovat. Snad poprvé od samých začátků již téměř zapomenutého Murder House se totiž k American Story dokonale hodí i přívlastek Horror. Nečekaná zjevení odporných stvoření, občasný vhodně padnoucí jump scare nebo tak nechutná úmrtí postav, že raději odvracím zrak. Když se ale nestraší, jedou si Murphy a Falchuk zase to svoje a tentokrát tak potutelně, že si Roanoke troufám označit dokonce za nejlepší sérii. Smrti jsou tu totiž nejen děsivé, ale i jaksepatří ironické, překvapivé a mnohdy si parádně zahrávají s očekáváním publika ohledně rozsahu rolí některých hereckých stálic. Do úst snad čím dál brilantnější Sarah Paulson navíc scénáře sází tak metahumorné repliky, že se při vzpomínce na ně směji doteď, ale zároveň jsem rozčarovaný tím, jak malé procento obecenstva na ně (hlavně v odkazy přeplněné druhé polovině) slyší. Vrcholná sezóna a nejzářivější důkaz toho, že i pošesté to jde jinak. (26.11.2016)

Nejnepříjemnější sezóna a díky absenci nadpřirozených prvků jednoznačně nejtíživější. Pořád žasnu nad chameleonstvím zlatého hereckého jádra (nepřekvapivě kraluje Sarah Paulson), nováček Billie Lourd exceluje každou svou pronesenou replikou a gradující zápletka mě nutí čím dál nervózněji přemýšlet, jestli je všechno tak černobílé, jak se může na začátku série zdát. I přes dokonale fungující napětí i více než kdy jindy typický Murphyovský šťouravý humor je však nejvyšší hodnocení daleko. Míra násilí a krvavých výjevů totiž překročila hranici, na které ještě dokážu všechno bez zaváhání přijmout a okamžiků, kdy jsem se kvůli viděným obrazům začal bezděčně ošívat, bylo tentokrát až příliš. (11.12.2017)

Když měl Ryan Murphy dva dobré náměty na jednotlivé série, dostal nápad ještě jeden. Smíchat je do sebe a dostat z výsledku oproti všem předpokladům jednu z nejlepších sezón antologie. Kromě nosného nástřelu toho, co jednou může přijít, jde v první řadě o řádně posílený sequel Covenu, dále o působivý epilog Murder House a v té poslední o větší než malé množství narážek a prostřihů na předcházející sezóny. Paradoxně právě ve zlomové a fanoušky právem milované epizodě Return to Murder House dochází k jistému předělu, který z naprostého vrcholu vesmíru AHS přejde do atraktivního experimentování a žánrového blbnutí, kde sice robotická linka s pošahanou dvojkou Peters-Eichner zůstává dostatečně zábavná, ale koketováním s iluminátskou parodií už překračuje jistou hranici mezi jemnou absurditou a bezuzdnou satirou. Finále pak všechno vytahuje zpět k devadesáti procentům, protože je napínavé, silně dojemné a nápadité tím správným směrem. Na nejvyšší hodnocení se nevyšplhám jen těsně, snad protože Roanoke mi přišel ještě o něco vypiplanější. Dvě velká herecká plus za to, že je Sarah Paulson ve čtyřiačtyřiceti krásnější než kdy dřív a za to, že mi tvůrci konečně dokázali prodat více než schopného a poslední dobou všude možně viděného Codyho Ferna. Dlouho jsem mu nemohl přijít na chuť, ale jako Michael je parádní ve všech polohách. (11.01.2019)

Spoilery - Že se nebude jednat o obyčejnou parafrázi na slasher, bylo jasné už od oznámení tématu, přesto mě autorský záběr příjemně překvapil. V rámci převyprávění teenagerovských horrorových osmdesátek se totiž jedná o první díl, o přestřelené pokračování, o parodii sama na sebe, o nečekaný origin i o nostalgický návrat po letech. A přesto je mi to málo. Hutná atmosféra, která jindy k AHS neodmyslitelně patří, se totiž dostavuje až v poslední třetině a místo toho sledujeme cosi, co připomíná trochu vyšeptalou neuskutečněnou sezónu Scream Queens. Hlášky cílí zbytečně často na první dobrou, zvraty nepřekvapí, protože přepálenosti se střídají už od samého úvodu a i když mě potěšilo, že jsem nejraději sledoval postavu, která mě v úvodu nezajímala vůbec (Jingles), nezůstalo ve mně z Camp Redwood téměř nic. Díky alespoň za dotažené, dopointované a překvapivě dojemné finále, které celý příběh nenásilně zamyká do vlastní krabičky. Že mě v tu chvíli už z neúspěšných veletočů téměř bolela hlava, je věc druhá. (21.11.2019)

Red Tide - 70% - American Horror Story: Průřez Stephenem Kingem. Jedna část týmu četla Osvícení, druhá Řbitov zvířátek a třetí Prokletí Salemu. Výsledek předčil všechna myslitelná očekávání, potvrdil talent Finna Wittrocka, vrátil nejednu oblíbenou tvář, po docela dlouhé době dokázal překvapit tím, jak dobře umí seriál strašit a napínat - a pak to všechno zkazil. Epizoda Winter Kills pouští zavedené jistoty po proudu, z podružného (a v minulých sezónách dostatečně vytěženého) tématu sociální kritiky dělá téma hlavní a tím tuhle podívanou zasypává pod zem. A to je hrozná škoda, protože i přes provařenou žánrovou skladbu bylo potenciálu více než jindy. Death Valley - 40% - I přes slibnou premisu to nejhorší, co mi AHS vesmír kdy zkoušel nabídnout. Snůška provařených konspiračních teorií, které se jen zlehka naťuknou a horkou jehlou šijí k sobě. Černobílý vizuál linky z minulosti je sice povedený, ale k čemu to, když se všechny zajímavé motivy postupně opustí a jen se slijí v podivný paskvil. Pravověrně béčkový, tak jak se na Double Feature sluší a patří, ale asi ne v tom smyslu, ve který tvůrci doufali. (07.04.2022)

Bez menších spoilerů se z atypické kapitoly vypsat nedokážu. Přiznaně béčkový směr 1984 i Double Feature nahnal seriál do slepé uličky, kdy bylo potřeba zvážnět a přijít s příběhem, který (s nadsázkou) bude dávat smysl. A výsledkem je zážitek z horkem rozpálené metropole, kde někdo vraždí a někdo další taky. Dvě linky se proplétají tak dlouho, až se nakonec oddělí a zatímco jedna z nich se k AHS vesmíru hodí, ta druhá diváckou obec rozdělila velkou silou. Ryan Murphy totiž přišel s Angels in America(n Horror Story) a přestože bych podobný zážitek čekal v nějaké jiné antologii nebo třeba v Pose, nějakou záhadou to díky brilantnímu finálnímu dílu skličuje, dojímá, napíná úplně jinak než libovolná minulá série - a hlavně funguje. I navzdory tomu, jak scénář záměrně mate divákovo očekávání a naopak díky tomu, jak se sem hodí fistule Russella Toveyho, návrat slizkosti Zacharyho Quinta, metafory očividné i poschovávané a desetiminutovky, kdy se zdánlivě nic neděje, a přitom není potřeba nic dodávat. (21.12.2023)