Peníze nebo život

Napriek tomu, že dvojicu V+W mám rád, nemôžem považovať ich druhý film za vydarené dielo. Naozaj iba chvíľkami sa mihol nejaký vtip, nejaký odkaz na nemú grotesku a nejaká pesnička. A to je bohužiaľ všetko. Zvyšok tvorila nudná a trápna vata, ktorú neospravedlňuje ani takmer 90 rokov od vzniku filmu. Voskovec s Werichom si skrátka museli ešte počkať na ich úspešnejšie a vydarenejšie filmy. (10.10.2020)

Film je samozřejmě velkou klasikou, kterou by asi každý měl vidět. Sestává ze řady scének velmi nevyrovnaných kvalit, mezi nimiž ční šlágr Život je jen náhoda. Celkově však lze jen s politováním konstatovat, že těžiště tvorby V+W tkvělo na divadle, to nám bohužel filmový pás z větší části nezachytil. Úroveň divadelních her byla nepoměrně vyšší. Buďme ale vděčni, že aspoň něco nám po nich zůstalo...80% (04.08.2012)

„Ty jsi na tom krásně. Ženu nemáš, starosti nemáš, nic nemáš…to se máš.“ Zas tak moc se Tonda nemá, kvůli nalezenému šperku, který náhodou získá, po něm jdou zloději i policie. Naštěstí na to není sám, pomáhá mu totiž nešťastný kamarád…Jestli mě něco překvapilo (a ne zrovna pozitivně), tak to, že je snímek dokonce ještě o něco méně „zvukovější“ než o rok starší Pudr a benzin (vždyť i první slovo zazní až po cca 7 minutách). A až na pár výjimek (např. „nenápadný“ Tonda či válka v muzeu) platí, že pokud se na plátně odehrává jen „němá groteska“ s hudbou, je to celkem nuda („vedou“ vodní peripetie). A to je škoda. Jakmile totiž dojde na mluvené slovo, V+ W válí. Pobaví i prohlídka rodinného zvěřince, skupinová exkurze či Život je jen náhoda v podání Vítové a Hermanové, ale pořád to ještě na 4* není. „Haló pane, s tím šperkem se to má následujícně, a totiž takto a totiž, že nebude-li mně okamžitě vydán, budu nucen použíti své pravé končetiny tím způsobem, že zatnu ji v pěst, povedu ránu směrem na vaši ctěnou sanici.“ (01.09.2019)

Druhý Honzlův počin už mě zdaleka nenadchl tolik jako první a asi bych nevěděl, za co dávat třetí hvězdičku, nebýt několika drobných radostí – ejzenštejnovská montáž a konstruktivistická geometrie některých záběrů v úvodní honičkové scéně, vypravěčské pokusnictví např. v podobě odvážného flashbacku do školních škamen při prvním setkání ústřední dvojice, zvláštní využití Ježkovy hudby (teď nemluvím o těch nejokatějších „komických efektech“, ale o celkové výstavbě dlouhých groteskových scén i o některých pasážích s dialogy, kde muzika úplně ztrácí typický ježkovský charakter a přechází do pozice téměř standardní filmové hudby) a pár dalších. Některé humory jsou opravdu humorné (mj. Voskovcův monolog nad rukou ve váze), ale nejméně tolik jich je nevtipně chtěných (mj. „rodinný zvěřinec“) a řada pasáží je prostě jenom obyčejně neobratných a nudných. Skoro bych až řekl, že jak Honzl přestal bezuzdně experimentovat a snažil se o konvenčnější, filmovější, „komerčnější“ režii, začalo být daleko víc vidět, že film mu zas tak moc nejde. Následný přechod dvojice V+W pod Fričova režisérská křídla byl myslím logický. (06.02.2011)

Od druhého filmařského ponoření osvobozeného dua Voskovec - Werich a jeho nejbližšího okolí bych očekával mnohem větší odvahu. Peníze nebo život jsou ozvučenou groteskou s jednoduchým dějem i vyzněním a skrývá několik rozkošných zvukových i obrazových hrátek. Samotný příběh nevybočuje ničím z průměru komediálního žánru němé i ozvučené formy. V dané době mohla být tato odlehčená a nekomplikovaná zábava přijímána s nadšením, s odstupem dlouhé řádky let stojí za zaznamenání pouze několik okamžiků, vyzdvihují se snad v každém oficiálním textu obsahového popisu a potěší svou neočekávaností. Bez nich by se na tento film dalo i zapomenout. Ústřední dvojice příběhu si pochopitelně zabírá téměř veškerý čas pro sebe. Zákon občas lehce překračující nezaměstnaný Tonda (velmi příjemný Jan Werich) a nespokojeně výhodně ženatý Pepík (pozoruhodný Jiří Voskovec), dávní kamarádi ze školní lavice, rozjíždí vytrvalostní běh přes překážky o znovunabytí lidské důstojnosti. Formát grotesky je dominantní, oba hrdinové přizpůsobiví a vynalézaví ve svém nadšení. Nejnebezpečnějším protivníkem duchaplné i utrápené dvojice je lupičská banda s nekompromisním vůdcem (velmi zajímavý Vladimír Majer), zlodějem samotného vzácného náhrdelníku (Emil Bolek) a dalšími nevyzpytatelnými nohsledy (Jan W. Speerger, Josef Klapuch, Jára Pospíšil, Jan Richter a Karel Hospodský). Mladistvý ženský půvab dodávají grotesce Pepíkova nevěrná manželka Helena (velmi zajímavá Eliška Pleyová) a párek dospívajících kolemjdoucích dívek (příjemné Hana Vítová a Ljuba Hermanová). Z ansámblu Pepíkova neodbytného příbuzenstva je zde netrpělivý tchán (zajímavý Jaroslav Hurt), poživační strýčci (příjemní Theodor Pištěk a Jaroslav Vojta) a upjatá teta Albína (Marie Grossová). Z dalších rolí zaujme zahraniční nečestný svůdce Maurice ven den Branden (zajímavý Theo Amady), neodbytný policejní detektiv (Jaroslav Průcha), svědomitý průvodce v muzeu (příjemný Josef Skřivan), přísný policejní prefekt (zajímavý Miloš Nedbal, též v roli zmatkujícího hrnčíře), či roztržitý starosta (velmi zajímavý František Černý). Osvobozeným se na druhý pokus podařilo vytvořit soudržnější filmové dílo. Na druhou stranu byla doba již někde jinde a tvůrčí odvaha je omezena touhou po úspěchu s plnohodnotným přijetím do filmařského světa. Nejvýraznější jsou pouhé okamžiky, které dávali příslib a uchovalo se díky nim v paměti i samotné filmové dílo. (08.07.2017)