Zákon Helena

„To je otázka. Ty máš rád peklo.“ Nudáááááá. Zákon Helena má vo veľa veciach pravdu. Mnohí kriminálnici si svoje krváky ospravedlňujú tým, že ubližovali len tým zlým. A mnohí policajti sa zašpinia, bez toho to pri najhorších zločinoch nejde. Inak je ale film povrchný, režisérka nič moc (viackrát som si vravel „a teraz sa spýtaj na toto, to je veľmi zaujímavé“ – a myslíte, že sa spýtala?) a vlastne ani neviem, o čom bol. O temnej dobe? O policajtoch? O mafiánoch? O všetkom z toho... a v konečnom efekte o ničom. Nervózne a neskúsene behá od jedného bodu k druhému, pri každom sa na chvíľku zastaví, ale nestačí to. Škoda, dosť som sa na to tešil. (30.11.2017)

Za filmem je vidět velké množství práce. Škoda, že všichni neukazují tvář Všichni zpovídaní zločinci vykazují stejnou motivaci - mít hodně peněz. Překvapuje, že si hrají na jakousi stavovskou čest zlodějů a že se velmi rádi předvádí. Káju z Chebu potkat v noci by bylo asi dost děsivé. Autorka říká, že se bála i ostatních. Při výpovědích ji laskavě přezírají. Své zločiny si racionalizují a ospravedlňují. Autorka se snaží zjistit i sebemenší detaily. Něco tak paradoxně ukazuje o sobě. Film je trochu neurovnaný, ale pravdivý od srdce. (31.08.2018)

Je to hlavne o Nesvačilovej. Vybrala si priveľké sústo a neúspešne s ním bojovala. Jej rozhovory sú plné otázok na ktoré nemohla ani prísť divácky zaujímavá odpoveď. Asi to spôsobil ten strach, ktorý tak často spomínala. Bála sa dať otázku na telo, aby jednak nestratil kontakt s dotyčným a hlavne aby ju niekto "neskrášlil". Pôvodná hlavná hviezda dokumentu Helena? Tak tá je v hierarchii dokumentu až č. 3. Po Nesvačilovej sú na druhom mieste Samopalník a spol. Zaujímavá kauza z ktorej však skrz neskúsenosť vyšla len akási 78 minútová "upútavka". Princípom upútavky je naznačiť, nalákať, ale nič dôležité neprezradiť. A tak to presne aj so Zákonom Helena dopadlo. (29.06.2019)

Jmenuje se to Zákon Helena, ale o Helené Káhnové je to minimálně. Snaží se to mluvit o podsvětí 90. let, ale když se k němu autorka dostane, přizná, že se bojí jít dál. Je to o vině, trestu, šílených devadesátkách a deziluzi z policejní práce, ale režisérka věnuje první a poslední záběr sama sobě jak jde po náměstí. Kde se v člověku najde taková egocentrická arogance obtočit takto zásadní témata a příběh kolem sebe? Nesvačilová je totiž archetypem špatného dokumentaristy, protože se nedokáže ve všech načatých tématech odrazit od ničeho jiného krom sebe ("Já bych..." "Teda já nerozumim..." "Pro mě je to..."), přičemž se snaží věnovat době a situaci, kterou "nezažila" (v roce 96 jí bylo 10 let). V dialozích obvykle mluví častěji než ten, s kým rozhovor dělá, neobratně tlačí aktéry do nějakých pozic, kde by je chtěla mít a fyzickou bolest jsem zažíval prakticky kdykoli, když byla ve vzduchu nějaká otázka typu "Myslíš, že skončíš v nebi nebo v pekle?" Přičemž zkorumpované a morálkou naprosto nedotčené struktury českého podsvětí 90. let jsou nepřebernou studnicí varovných témat, jimž se dá dnes jen těžko věřit. Koho alespoň trochu zajímá, jak to vypadalo v devadesátých letech za plentou, ať zkusí třeba dokument Tělo bez duše. (19.09.2018)

Po tvůrčí stránce bude zřejmě sbírka reportáží z Navlastních očí zajímavější, ale pokud divák přihlédne k jednotlivým svědectvím, je mi trochu záhadou, že většina národa má strach z migrace a ne z korupce a postavení nás občanů ve společnosti. Jak řekl Kája z "Berdychova" gangu: "Jak vyděláš prachy? Prací? Ne. Řekněme, že vyděláš dvacet tisíc měsíčně. Zaplatíš nájem, energie... Když ušetříš pět tisíc, tak seš hodně dobrá. To máš za rok šedesát tisíc. My jsme vydělali milión a půl za dvacet minut." (09.11.2016)