Cesta okolo sveta za 80 dní

Na úvod bych chtěl zdůraznit, že nejsem žádný velký čtenář a knihy používám spíš na podložení květináčů než ke kulturnímu obohacení své duševní stránky, nicméně i já jsem byl jednou dítě a v těch dobách existoval i pojem povinná literatura, tvorba Julese Verna mě tedy neminula a svou znalost předlohy k Cestě kolem světa za 80 dní jsem si ještě vylepšil při francouzském animovaném seriálu někdy ve dvanácti letech (pranic mi nevadilo, že tvůrce originálně zaměnil lidi za zvířata, takže Fogga představoval lev apod.). Proto také vím, že film Franka Coraciho má s klasickou literární předlohou společného opravdu málo a je jedním z těch ukázkových případů, které z knihy otrhají ty nejlepší pasáže a na poslepovanou kostru nahodí jakousi dějovou omítku. Rozzuřený dav knihomolů je ale to nejmenší čeho by se měl Coraci bát, během filmu totiž zvládne vyrobit mnohem větší boty, vedle kterých je nerespektování předlohy jen jakousi třešinkou na dortu... Film začíná ve staré dobré Anglii devatenáctého století a zatímco počestný džentlmen a vynálezce Phileas Fogg nutí svého komorníka překonat rychlostní bariéry, o kus dál vykrádá čínský superman Lau Xing slavnou britskou banku, aby dostal zpět posvátnou sošku buddhy, která ochraňuje jeho vesnici. O pár minut později se jejich osudy střetnou, když Lau Xing při útěku před policií spadne do zahrady Foggovy rezidence. Představí se mu jako Passepartout (tohle jméno už v textu nebudu opakovat, nechci si ošoupat prsty ;) a brzy zjistí, že i když je Fogg podivín, samotář a možná trochu blázen, může mu pomoci dostat se nepozorovaně za hranice Anglie a možná i zpět do Číny. Stačí jedna neuvážená Foggova věta o tom, že je možné objet svět za 80 dní a na světě je šílená sázka s hlavou ztrouchnivělého ministerstva vědy a techniky. Pokud Fogg vyhraje, nastoupí na jeho místo, pokud ne, přijde o všechno. Potud se příběh alespoň vzdáleně drží Verneových kolejí, ale když na scénu přijde sekta škorpiónů, ložiska nefritu a bourání Velké čínské zdi (ne nebojte, k tomu nedojde) naberou věci rychlý spád. Aby se Fogg s Lau Xingem nenudili je jim v patách kromě asijského gangu i vrcholně nešikovný inspektor Scotland Yardu, turecký princ Hapi a řada dalších šílenců, není divu, že dvojice neustále mění cestovní plány a v Paříži dokonce přibere půvabnou umělkyni Monique, do které se Fogg rázem zamiluje. V ten moment si fandové předlohy začnou zoufat, že to snad dopadne úplně jinak než čekali, ale o happyend se bát nemusíte, v tomhle filmu je všechno jak má být, do té míry, že u něj možná i usnete. Usnout u "chanovky"? To není možné! Fanouškům Jackieho Chana bych chtěl ale vzkázat, aby přestali vykřikovat a usadili se. Čím dřív pochopí, že Jackie Chan hraje v ději i filmu jen vedlejší roli (resp. jen jednu z hlavních), tím líp se jim bude kolem světa cestovat. Příběh se soustředí především na Stevea Coogana, což bude možná první překážka, kterou budete muset překonat - Coogan je sice v Anglii hvězda, ale u nás ho neznají ani fanatičtí příznivci britcomů, natož běžní diváci kin. A navíc je to Brit, to sice samo o sobě nic neznamená, ale kdykoliv na sebe narazí v dialogy Jackieho situační komika a Cooganův suchý anglický humor, dojde k drobnému zabrždění, jedinou výjimkou je snad ona provařená hláška z traileru, v níž se Fogg snaží Lau Xingovi pomáhat v boji. Neexistující chemii mezi těmi dvěma nevkřísí ani Monique v podání Cecile De France, která má snad ještě horší přízvuk než Jackie a ještě ke všemu neumí hrát. A to už začíná být skutečně smutné. Frank Coraci už od začátku buduje image nekonfliktního rodinného filmu, který je příliš vyumělkovaný (až uvidíte barevné ladění a digitální efekty, pochopíte co myslím) a standardní, že nemá čím překvapit. Úmyslné zatlačení Jackieho do pozadí filmu neprospívá a největší grády snímek dostává ve chvíli, kdy umírající tempo nakopne nějaké podařené cameo. Nemyslím tím zrovna totálně dřevěného Arnolda (scéna v Turecku je pekelná a nevylepší ji ani parodie Arnieho kulturistické kariéry), ale třeba bratry Wrightovy v podání Owena a Lukea Wilsonových nebo Roba Schneidera jako sanfranciského tuláka. Dialogové scény ve kterých účinkují hlavní herci (zejména špatně obsazená Jim Broadbent) jsou jen průměrnou vatou, která diváka dělí od další akční scény nebo zvratu. Je to neuvěřitelný propad oproti Rytířům ze Šanghaje, kteří dokázali bavit i ve chvíli, kdy se v záběru někdo nemlátil. Coraci jako by neměl žádné originální nápady - recykluje pouze omleté fóry a myslí si, že jeho bezradnost se ztratí v rádoby efektních přechodem z lokace do lokace, popř. v nejbližší akční scéně. Akce je ale ve filmu proklatě málo - Jackie sice přitahuje problémy všude a většinou je řeší dost originálně, takže se dočkáme třeba zápasu v galerii, při kterém Lau Xing nepřátelský gang doslova zmaluje, ale na provedení akce a použité choreografii je vidět, že Jackie a jeho tým neměl zrovna dobrý den. Lze to příčíst i jeho věku, ale bojové scény jsou tu o jeden, dva řády horší než v Rytířích. Coraci se v rozhovorech dušuje, že dal Jackiemu všechny dostupné prostředky, takže kde je problém? Těžko říct, jediný moment, kdy se Chan přibližuje svému předchozímu filmu je návštěva Číny. Vstupem na domácí půdu jako by Jackie ožil a souboj se sektou škorpiónů je s přehledem nejlepší akční scénou celého filmu (navíc je tu milý odkaz na slavné čínské hrdiny a spousta známých hongkongských tváří), mnohem lepší než závěrečné finále, v němž Jackie bojuje na lodi, v kulisách přepravované Sochy Svobody, s velitelkou sekty (Karen Mok). Jen škoda, že žádná z těchto bitek nedosahuje ani poloviční délky soubojů v Rytířích. Jakoby si Jackie řekl, že svůj dluh hardcore fanouškům své hongkongské tvorby už splatil a tentokrát se držel spíš v pozadí, aby dal šanci svému anglickému kolegovi. Jenže Cesta kolem světa za 80 dní jednoduše nedisponuje tak kvalitním scénářem, aby se obešla bez nějakého nakopnutí, které ji odstředí od zlověstně šedivého průměru. Frank Coraci to nepochopil a tak mu pod rukama vznikl velice drahý a průměrný omyl. Snímek, který se na první pohled tváří jako stoprocentní rodinná podívaná, ale pod kýčovitě přebarvenou slupkou neskrývá vůbec nic. Jen dvouhodinovou nudu plnou přiblblých obličejů a spálených šancí, kterou občas prořízne nadějný okamžik. Film ve skutečnosti není tak špatný, aby si zasloužil věčné zatracení a mizerné tržby jakých se mu dostalo v Americe (Disney se z tohohle průšvihu asi jen tak nevzpamatuje), ale nebál bych se při jeho hodnocení použít slůvka jako odfláknutý, průměrný a další, která rozhodně nejsou pozvánkou do kina. Ať už vyrazíte na rodinný film, další Chanův majstrštyk nebo na bláznivou komedii, budete ze sálu vycházet s hořkým pocitem v ústech. 50% (21.04.2017) (menej) (viac)