Rodinné šťastie

V maďarském snímku Rodinné štěstí není příběh, zápletka a nečekané zvraty to hlavní. Celých 81 mnut totiž sledujeme, jak si 4 lidé (plus 2 děti) v domě povídají. A chovají se celkem obyčejně. Závidí druhým majetek (jako v Prostřenu při šmejděníčku), pomlouvají se, urážejí se a nějaká facka také přiletí. Ale ve výsledku se vlastně všichni mají rádi. Vůbec nic nemám proti filmům, které se odehrávají v jedné místnosti a v jednom čase. Naopak, jestli je scénář dobře napsaný, herci hrají nemožné, velmi se u toho bavím. Tady se to až tolik nedostavilo. Tím nechci úplně na plnou hubu říct, že herci hráli špatně a dialogy jsou úplně nezajímavý. Prostě jen ne v takové míře. Navíc mi přišlo, že postavy nejsou zcela dobře prokreslené, mohla se více řešit minulost rodiny, která se přistěhovala ze Skotka. Za mě celkem zklamání 4/10 (24.01.2021)

Úžasný. Byt jako prostor střetávání perspektiv a převlékání - a připisování - masek, které jsou nedílnou součástí každého člověka. Realita nachází své místo, strukturu a vyznění podle toho, kdo se odkud dívá a komu je kým věnován sluch. Sociální drama Szabolcse Hajdu je výjimečně promyšlené a příjemně mírné. Staví kontrasty perspektiv a potýkání se s každodenností, která zrcadlí složité kořeny konání, které je jen těžko pochopitelné bez znalosti kontextu a životní cesty jednotlivce a daného společenství. (08.10.2016)

Už se upřímně těším na nějaký soudobý maďarský film, který se mi nebude líbit. Připadá mi, že takhle vysokou úroveň si nemohou držet po tak dlouhou dobu. Ale ani tenhle mezi ně samozřejmě nepatří. A přitom je to film předpověditelný a přehledný, se sklonem spadnout do všedních banalit. Za ústřední téma považuji vztah dětí a rodičů, který vrcholí krásnou "divadelní" scénou. Dospělí se zde, jak je tomu dnes obvyklé, projevujíí s nestoudnou arogancí a nepochopením, nereflektují zákaz používání mobilu, mluví, ukazují si obrázky a hlasitě se projevují, neustále vyžadují zkrácení představení. A přitom je to vrcholná chvíle, ve které děti mohou dokázat svojí tvůrči superioritu. Nic víc jim nemohou dát a oni to nejsou schopni přijmout. (14.11.2019)

„Proč se musíme dostávat do takovejch trapnejch situací?“ - „Protože je to má ségra. Když snášíš mě, sneseš i tohle.“ - „Ale já si vybral tebe, ne tvou ségru!“ - „Jenomže ona patří ke mně, ať je jaká chce!“ Ať žije rodina a příbuzní! Na rozdíl od jiných tematických filmů, kde nejdříve všichni předstírají, jak se vzájemně milují, a až posléze se ukazuje, že realita je jiná, tady na to jdou tvůrci spíš opačně. Moc dlouho se ani nepředstírá, že pokrevní vazby jsou jediným důvodem proč se vůbec všichni tolerují (tedy krom peněz, o které jde v rodině vždy až na prvním místě, že). Já se vcelku dlouho dobře a zlomyslně bavil, protože režisér ukazoval jisté věci zhruba tak, jak je vidím i já, navíc velmi trefně pojmenované (fakt, že mi doslova všechny postavy lezly na nervy, jsem bral spíš jako součást hry). Jediný, ale o to větší problém, který s tímto dílkem mám, je ten, že původní náboj se postupně rozmělní, a to až tak, že závěr víceméně vyšumí do ztracena (navíc před možným vrcholem filmu v podobě dalšího návštěvníka). Škoda, takhle jen slabší 4*. (03.06.2023)

Komorní zfilmování vlastní participativní divadelní hry, ve vlastním bytě, s plakáty na vlastní filmy, s sebou a svou rodinou v hlavních rolích. Všední a mírná, zároveň jasně a pevně vedená a odvedená exhibice emocí a hodnot, která se sice občas snaží otevírat až příliš mnoho dveří, ale v jádru se nakonec mile dotýká opravdovosti. Jsem naprosto šťastný, jen si to asi někdy úplně nepřipouštím. (17.12.2016)