Rodinné šťastie

Úžasný. Byt jako prostor střetávání perspektiv a převlékání - a připisování - masek, které jsou nedílnou součástí každého člověka. Realita nachází své místo, strukturu a vyznění podle toho, kdo se odkud dívá a komu je kým věnován sluch. Sociální drama Szabolcse Hajdu je výjimečně promyšlené a příjemně mírné. Staví kontrasty perspektiv a potýkání se s každodenností, která zrcadlí složité kořeny konání, které je jen těžko pochopitelné bez znalosti kontextu a životní cesty jednotlivce a daného společenství. (08.10.2016)

Skromný konverzační snímek s nicotným rozpočtem se stal maďarskou filmovou senzací roku 2016. V prostoru jediného bytu a s pouhými šesti herci vzniklo lehce komediální drama s ironickým názvem, kde se naprosto přirozeně řeší základní otázky manželského soužití, péče o děti či krize středního věku. Film podchycuje již svými inteligentně napsanými dialogy a civilními výkony herců, mezi nimiž byl i sám režisér se svou ženou a dvěma dětmi, ale značně mu vypomáhá také v průběhu neustále rozvíjená práce s kamerou střídající velké celky a sledovací manévry pohybujících se postav s výraznými detaily ve vypjatých chvílích, a také hudební podkreslení, díky němuž závěrečná tichá a melancholická část emocionálně sjednocuje celé předcházející dění. (06.01.2017)

Je to dobře načrtnuté, ale bohužel to nefunguje. Navzdory povedeným civilním hereckým výkonům a docela slušné kameře. U takové konverzačky je úplně nejdůležitější jedna věc - uvěřitelné dialogy. A hned po tom uvěřitelné a promyšlené postavy. A Rodinné štěstí bohužel nemá pořádně ani jedno. Ty dialogy totiž většinou dost skřípou a uvěřitelně na mě skutečně nepůsobily, spíš moc strojeně. Stejně tak na mě působil i celý vývin vztahů mezi postavami, který sice nějaký byl, ale vůbec jsem mu nevěřil. Postavy jsou sice představené dostatečně, ale i tak to na mě většinu času působilo moc uměle. Když to srovnám se Sierounevadou, tak ta je mnohonásobně lepší snad ve všem. Rodinné štěstí je sice dobrý, ale nedotažený pokus. Navíc ve finále to nikam moc nedospělo a ta rádobyfilozofická scéna s čtením dětské knížky o lidském těle mi přišla strašně umělá. A když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani moc netuším, co mi to vůbec chtělo říct. Třeba mi jenom něco uniklo, ale nějaká jasnější výpověď by se tu šikla - teda pokud to nebylo celé o tom, že děti jsou střed vesmíru (pro rodiče) a že i dvacetiletý manželský vztah může mít problémy, což jsou hrozně hluboké myšlenky, že... 3* (01.05.2021)

V maďarském snímku Rodinné štěstí není příběh, zápletka a nečekané zvraty to hlavní. Celých 81 mnut totiž sledujeme, jak si 4 lidé (plus 2 děti) v domě povídají. A chovají se celkem obyčejně. Závidí druhým majetek (jako v Prostřenu při šmejděníčku), pomlouvají se, urážejí se a nějaká facka také přiletí. Ale ve výsledku se vlastně všichni mají rádi. Vůbec nic nemám proti filmům, které se odehrávají v jedné místnosti a v jednom čase. Naopak, jestli je scénář dobře napsaný, herci hrají nemožné, velmi se u toho bavím. Tady se to až tolik nedostavilo. Tím nechci úplně na plnou hubu říct, že herci hráli špatně a dialogy jsou úplně nezajímavý. Prostě jen ne v takové míře. Navíc mi přišlo, že postavy nejsou zcela dobře prokreslené, mohla se více řešit minulost rodiny, která se přistěhovala ze Skotka. Za mě celkem zklamání 4/10 (24.01.2021)

51. MFFKV: Soutěžní sekce v Karlových Varech zpravidla nebývá místem, kde by divák narazil na ty nejlepší filmy, letošní ročník byl alespoň v jednom případě výjimkou. Maďarský snímek Rodinné štěstí, který si následně odnesl také Křišťálový glóbus za nejlepší film, je dokonalou ukázkou toho, jak na malém, omezeném prostoru odvyprávět generační drama, jež se určitým způsobem dotýká základních lidských otázek. Szabolcs Hajdu, režisér ceněných Bílých dlaní nebo Bibliotheque Pascal, ve svém vlastním bytě natočil konverzační drama o střetu dvou rodin, v němž se (ne)příjemně zhlédne snad každý divák, a přitom nesklouzává k lacinému moralizovaní či křečovitě napsaným a over-the-top scénám. Kamera, která se v dlouhých záběrech ladně a úsporně proplouvá okolo nábytku, spíše nechává vyniknout přirozené a povědomé konverzace postav, než aby se utápěla v konvenční struktuře. Díky tomu vyniknou subtilní, ale o to silnější emoce, které ale pozitivně naladí jako přesně zvolená závěrečná píseň. (15.01.2017)