EKLEKTIK

"Nesmíte se smát, v roce 1914 to všechny dojímalo." Ke psaní tohoto komentáře by určitě nedošlo, kdybych si dnes nepřečetl jednu tragikomickou zprávu o panu LeLouchovi, jejíž obsah zmiňuje i toto drama. Avšak protože nerad píšu to samé co ostatní, raději zde popíšu jen několik detailů, které mě zaujaly. Mezi ty nejvýraznější bude určitě patřit otázka: "Proč se film nebere vážně?", kterou divákovi zodpovídá scéna ve které automobilový závodník a filmová skriptka rozebírají dílo A. Giacomettiho. Tedy rozhodně nechci zpochybňovat umělecký rozhled filmových skriptek, ale ukažte mi automobilového závodníka, který ví, kdo byl Giacometti. Dalším zajímavým detailem je také režisérova schopnost přenést pozadí příběhu do jeho popředí pomocí rozhlasových zpráv, kterou využil již dříve pro svůj film "Nemluvte mi o lásce". Nepřehlédnutelný detail tvoří též záběr z kadeřnického salónu, kde hlavní hrdinka čte časopis "Moteurs", se sušicí helmou na hlavě. Režisér LeLouch tímto obrazem dokonale vystihl touhu zamilovaných žen po poznání světa svých protějšků. Nepodstatným detailem jsou pak dvě různá startovní čísla stejného závodního automobilu Ford Mustang, jehož číslo 145 nějak nahradila číslovka 184. Každopádně tento romantický příběh pochází z doby, kdy slovo láska nebylo jen synonymem slova sex.

"Odpanili jsem se navzájem." Sedmatřicetiletý Eklektik určitě nebude patřit mezi cílovou skupinu diváků tohoto filmu, ale tu stejně tvoří pouze rodilí Američané. Tento snímek je totiž tolik americký, že evropského diváka prostě naplnit nemůže, aby tím opět poukázal na stále větší rozdíly mezi americkým a evropským vkusem. Příběh tohoto titulu tak divákům nabídne jen problémy současných Američanů, jakými jsou bigotnost katolických škol, kde výuka probíhá v homogenních třídách za neustáleho dozoru jeptišek, strach ze střelných zbraní ve státních školách, homosexualita mladých irských katolíků, boj proti potratům nebo rozdílný životní styl různých společenských vrstev, zatímco se hlavní hrdinka vehementně snaží přijít o panenství. Celé toto vyprávění navíc působí jako povinná školní četba, kterou lze slovem komedie, definovat dost ztuha. Třetí hvězdičku snad jedině za Alanis Morissette.

"Osolím je až potom, aby neztvrdly." Není-li se možné dotknout těla, je možné se dotknout duše. Mé duše se tedy tento silný příběh křehké lásky, dotkl stoprocentně. Uvedení snu o lásce do skutečnosti, však vyžaduje obrovskou sílu vlastní vůle k překonání všech překážek. Ovšem má-li toto milostné drama obsahovat pohádkový prvek, pak by dětský doktor hlavní hrdinky mohl klidně být jakýmsi pohádkovým skřítkem, nebo trollem, díky jehož úkolům dokázala všechny překážky překonat. Mimochodem mě už dlouho u žádného filmu tolik nezaujala jeho zvuková stopa, kterou zde navíc umocnil i úsporný hudební doprovod. Místo tónů hudby tu tak najednou divák slyší zvuky drnčící lednice, hučící mikrovlnky, syčícího plynového hořáku, či šumění listí ve větru i zpěv ptáků, aby teprve tyto zvuky mohli naplno rozeznít úžasnou symfonii osamělosti. A ti Igráčci. P.S.: Děkuji, PX.