Nepriateľ

Film má pomalé tempo, časové skoky a neskutečného Daniela Auteuila. Vcelku brzy je jasné, že hlavní hrdina předstírá přede všemi, že je někým, kým není. Zbytek filmu jsou střípky ze života, v nichž sledujeme, jaké problémy takový život ve lži přináší. Auteuil je absolutně přesvědčivý ve vykreslení člověka, který neví kudy kam, který žije neustále v hrozném stresu, což nakonec může vést ke zkratu... Auteuil je celkem nenápadná hvězda, není tak světově proslulý jako např. Dépardieu, ve Francii je ovšem nesmírně populární a zde je vidět proč. Je to herec nesmírně tvárný, je schopen hrát ve filmech nejrůznějších žánrů od Kondomedií před historické královny Margot až po thrillerového Protivníka. Tento film je takové jeho one-man show. Hlavní zápor je tu možná délka, v prostřední části může film trochu nudit, protože nepřináší nějaký vývoj v dění, závěr ovšem z hlavy ais jen tak nevymažete. Režisérka byla nominována na ZLatou palmu v Cannes a na herecké Césary byli právem nominováni Daniel Auteuil za hlavní roli, Emmanuelle Devos (Marianne) a Francois Cluzet (Luc) za vedlejší role. (22.07.2005)

Jean-Marc hraje „představení“, pro svoji rodinu, pro okolní svět a pro sebe. Udržuje obraz vlastního „já“. Staví okázale na odiv svůj společenský status úspěšného a bohatého lékaře.Vytvořil image, která neodpovídá realitě, ale okolí ji uvěřilo. Nakonec, bludiště lží nahradí strach. Strach ve své nejintenzivnější podobě: v podobě paniky.Už tak depresivní pocit z filmu, umocňuje fakt, že je podle skutečné události. (07.08.2005)

sakra . . . tak tento film budem rozdýchavať ešte dlho . . . a keď si uvedomím, že to bolo podľa skutočnej udalosti (!!!) - silné kafe, ťažký knedlík, pecka jako švestka - a zároveň aj kvalitný kus po filmárskej stránke, hlavný predstaviteľ skvelý, hudba božská, ale ako smo spomínal - tento film by labilnejšia povaha musela hodnú chvíľku rozdýchavať. (22.07.2005)

Předplatitel/ka Netflixu, žádající si skrze vyhledávač true crime, dostane ve vygenerovaném seznamu mimo jiné link na francouzský snímek L'Adversaire (Protivník), v pořadí čtvrtý celovečerní film, francouzské herečky a příležitostně režírující scenáristky – auteurky Nicole Garcii (2002). Aby případně tento náhodný divák nebyl zklamán (ano, tento komentář je psán pro ty, kdo si film pustí legálně přes Netflix a neukradnou si ho na ulož to), nutno říct, že nejedná o současné trendové true crime tak typické pro netflixovskou produkci (kupř. Americká vražda: Rodina od vedle) – jak by také mohlo, vždyť ho N. Garcia točila na začátku milénia, kdy beztak na Netflix nikdo ani nepomyslel – své kvality jakožto true crime však tento snímek má, ne že ne (troufám si tvrdit, že tuto poněkud schematickou tvorbu dokonce převyšuje)! Tu nejpřednější tam, kde se filmu daří navodit jistou neproniknutelnost titulního (?) antihrdiny. Nakolik zůstává J.-M. Feury (díky možná životnímu výkonu Daniela Auteuila) nerozřešitelným otazníkem, natolik se dá mluvit o výborném, protože věčně provokujícím filmu. A naopak v okamžicích, kdy by ho bylo možné označit jednoduše za zbabělého (neschopného postavit se situaci, již svým podvodným jednáním vyvolal), egoistického či příliš milujícího peníze, navyklého na určitý standard, film ztrácí na hodnotě. Naštěstí se film takovýmto simplifikacím vyhýbá, neustále je problematizuje, resp. i v morálně odsuzujícím (tedy žádná etická relativizace!) finále se vrací k jisté nezařaditelnosti (neuchopitelnosti) životního osudu páně Feuryho, nečitelnosti jeho osobnosti. Ti, z nás, kteří se neradi nechávají vodit filmem za ručičku (stále mě baví předstírat, že je nás většina), proto musí film ocenit. 80 % (06.04.2023)

„Na nic jste se neptal? Vůbec o ničem jste nepochyboval?“ - „Možná jsem mu jen neuměl naslouchat.“ Nevím, do jaké míry byl film inspirován skutečným příběhem. Nic to ale nemění na tom, že tohle psychologické drama se mi postupně dokázalo dostat pod kůži. Hlavní hrdina Jean-Marc od začátku působí zvláštně a divák poměrně dlouho netuší, co se mu honí hlavou, proč se chová tímto způsobem, jaké je vlastně jeho tajemství. Ale od chvíle, kdy navštíví svého tchána, se mnohé změní. Divák začne Jean-Marca vnímat jinak. Jeho lhaní, tajnůstkaření, předstírání tiše pozoruje, a čeká na moment, kdy spadne klec. Jenže čím blíž je konec snímku, tím víc člověka mrazí, protože počáteční apatie Jean-Marca, jež odpovídá i záměrně sterilnímu způsobu vyprávění (vůči němuž naopak emocionálně rezonuje Badalamentiho krásně posmutnělá hudba), se postupně mění v čirou chladnokrevnost…Daniel Auteuil je každopádně skvělý a ani si nedokážu v jeho roli představit jiného francouzského herce, který by byl typově přesnější. Za mě silné 4*. (05.08.2023)