Nepriateľ

Opravdu velmi zvláštní film, ale brala jsem v úvahu, že je natočen podle skutečné události a některé situace bylo určitě náročné převést na plátno tak, aby to bylo pro diváka přijatelně srozumitelné. V tom obdivuji vynikající výkon Daniela Auteuila, protože vyjárřit herecky narcistickou poruchu osobnosti není určitě jednoduché. Jean Marc trpěl zřejmě od mládí touto poruchou, která jak bylo vidět, je velmi těžko rozpoznatelná, alespoň podle toho, že ani jeho rodina to nezaregistrovala i přes některé varovné signály. Tady to byla například žena, která přišla manželce oznámit, že ho v registru jako lékaře nenašli. Osobně bych to trochu zkrátila, ale jinak tak depresivní a hrůzný film o člověku, kdy na konci nevíte jestli máte Jeana Marca litovat a nebo nemilosrdně odsoudit, jsem dlouho neviděla a opakovaná projekce už mně určitě nehrozí. (14.01.2015)

Je to hodně dlouhý film, vlastně se v něm až tak moc neděje, Auteuil podává svůj standardní výkon, Cluzet nemá prakticky prostor, hudba je tak nenápadná, že ji nepostřehnete... Jenže tohle všechno dohromady skvěle funguje. Garcia předkládá zádumčivý příběh, který vypráví s ideálním odstupem. A dokáže se s kamerou ukrýt za roh, i když jde starostlivý taťka měřit dětem teplotu. A že tahle scéna se dala natočit úžasně blbě, ani nechci domýšlet, jak by ji pojali Patamatové z Hollywoodu. (26.07.2012)

Bezmoc, panický strach, úzkost. To jsou tři pocity, které mnou v různých intenzitách pulzovaly celou dobu, a pochybuji že se jich tuhle noc zbavím. L'Adversaire působí tak opravdově jak je to jenom možné. Příběh napsal sám život, Nicole Garcia mu dala formu a Daniel Auteuil duši. Všichni tři odvedli skvělou práci, ozvučenou Angelem Badalamentim. Díky této kooperaci vznikl film, který mi dokázal nabídnout emoce člověka ztrácejícího kontrolu nad svým osudem a nyní žije v děsu z toho co přichází. Pomalé tempo vyprávění a zdánlivě schůdně řešitelná situace hlavního hrdiny, ještě umocnila zážitek jež jsem si odnesl. Tohle je ryzí deprese. Top 10 za rok 2002. (14.03.2012)

Jean-Marc hraje „představení“, pro svoji rodinu, pro okolní svět a pro sebe. Udržuje obraz vlastního „já“. Staví okázale na odiv svůj společenský status úspěšného a bohatého lékaře.Vytvořil image, která neodpovídá realitě, ale okolí ji uvěřilo. Nakonec, bludiště lží nahradí strach. Strach ve své nejintenzivnější podobě: v podobě paniky.Už tak depresivní pocit z filmu, umocňuje fakt, že je podle skutečné události. (07.08.2005)

„Na nic jste se neptal? Vůbec o ničem jste nepochyboval?“ - „Možná jsem mu jen neuměl naslouchat.“ Nevím, do jaké míry byl film inspirován skutečným příběhem. Nic to ale nemění na tom, že tohle psychologické drama se mi postupně dokázalo dostat pod kůži. Hlavní hrdina Jean-Marc od začátku působí zvláštně a divák poměrně dlouho netuší, co se mu honí hlavou, proč se chová tímto způsobem, jaké je vlastně jeho tajemství. Ale od chvíle, kdy navštíví svého tchána, se mnohé změní. Divák začne Jean-Marca vnímat jinak. Jeho lhaní, tajnůstkaření, předstírání tiše pozoruje, a čeká na moment, kdy spadne klec. Jenže čím blíž je konec snímku, tím víc člověka mrazí, protože počáteční apatie Jean-Marca, jež odpovídá i záměrně sterilnímu způsobu vyprávění (vůči němuž naopak emocionálně rezonuje Badalamentiho krásně posmutnělá hudba), se postupně mění v čirou chladnokrevnost…Daniel Auteuil je každopádně skvělý a ani si nedokážu v jeho roli představit jiného francouzského herce, který by byl typově přesnější. Za mě silné 4*. (05.08.2023)