F ako falzifikát

Zázračné cesty, po kterých se tento film dostal mezi dokumenty, jsou těmi, které Orson Welles ve filmu popisuje. Většina recenzentů jej správně zařazuje mezi eseje. Kdo považuje esej za dokument, ten má nejspíš patent na "F". Tenhle film, třeba i s velkým F, se hlavnímu proudu Wellesovy tvorby zásadně vymyká, a v podstatě jde o film experimentální. Na otázku, zda již originál není falzifikátem, si ale nespíš musíme odpovědět sami. (04.11.2021)

Jako pardon, ale tohle žádný dokumentární film není. To by jím byl i Občan Kane, že? Tohle je fikaně dokumentární formou podaný hraný film (a chápu, že tahle experimentální forma nemusí každému sedět), který má hned několik rovin - v první řadě pět příběhů a ve stylu seriálu Věřte, nevěřte si sami můžete tipovat, který je pravdivý. Pak je v další rovině o tom, kdo je větší umělec, malíř, nebo ten, kdo jeho dílo dokáže věrně napodobit? V další rovině se zamyslíme nad tím, jestli jsou odborníci skutečně odborníky, protože (na základě zkušeností z jiného oboru) si často na odbornost jen hrají a je snadné je zmanipulovat, aby tuhle řekli, že dílo je pravé, a jindy, že jde o padělek, a často není nutné je manipulovat, protože sami nevědí. Takže dílo je uznané, nebo ne, jen na základě třeba nějakého takového „odborníka“, který přitom o malování obrazů ví ve skutečnosti a v praxi prd. No a nakonec je tu rovina uvedená katedrálou v Chartres (což je pro mne vrchol filmu, a moc by se mi líbilo, kdyby zde skončil, ale holt by nedošlo na poslední super trik). Zde se Welles zamýšlí nad tím, jestli je vlastně nutné znát jméno autora. U katedrály v Chartres autora neznáme, přesto jde o skvostné dílo, velké umění, které působilo, působí a nejspíše bude působit na emoce a city člověka po staletí. Nu, a v průběhu filmu dojde i na "zpověď" samotného Wellese, jak podváděl s rozhlasovou hrou o napadení Země Marťany nebo v Občanu Kaneovi o Hughesovi. Do filmu se docela složitě dostává, ale od úvodní scény má tak zajímavou atmosféru, ačkoliv je obraz "rozbit", že mě to drželo skoro celou dobu. A časem si začne divák dávat dohromady souvislosti, příběhy, a nakonec pochopí i to téma, které je vlastně dáno i názvem filmu. (11.06.2023)

Ve svém posledním dokončeném filmovém projektu předkládá legendární filmařský génius Orson Welles divákům mnohovrstevnatý esej. Ten z nejrůznějších úhlů pojednává o podvodu, šálení, klamu, manipulaci či mystifikaci, tedy o tématech, která jsou autorovi důvěrně blízká. Jedním z prvních Wellesových tvůrčích otisků v historii dvacátého století byla rozhlasová inscenace Války světů uskutečněná v roce 1938, kterou pojal jako falešné zpravodajství o probíhající invazi mimozemšťanů. Dnes legendární vysílání svého času vyvolalo mezi některými posluchači paniku a vedlo k zjitřeným debatám o roli a moci médií. V nadcházejících letech Welles hledal osobní realizaci u filmu, z čehož vzešel např. snímek Občan Kane (1941), dodnes považovaný za nejstěžejnější dílo kinematografie. Právě médium filmu představuje jeden z nejkomplexnějších nástrojů klamu a mystifikace, a tuto skutečnost F jako falzifikát reflektuje. Welles zde vystupuje jako průvodce snímkem, potažmo coby kouzelník a šarlatán roztáčející i sabotující stroje na fikci a před zraky diváků odhaluje řadu z „kouzel“, která hraný i dokumentární film běžně využívají k vyprávění či předávání informací. Jádro snímku tvoří materiál z jiného dokumentu o padělateli Elmyrovi de Horym, jenž údajně světovým galeriím prodal více než tisíc padělků, a Cliffordovi Irvingovi, který proslul coby autor falešné autobiografie magnáta Howarda Hughese. Pojednání o nich ale Welles permanentně narušuje za pomoci přímých vstupů své osoby, ale také nejrůznějšími formálními prostředky vlastními filmovému médiu, které využívá k relativizování výpovědí a zpřítomnění problematického vztahu pravdy a lži v bytostně klamavém médiu. F jako falzifikát představuje stylově revoluční dílo, které je lží, jež nám ukazuje pravdu – stejně jako veškeré umění. [psáno pro LFŠ 2015] (03.07.2022)

Je to mistrovsky sestříhané a Legrand udělal překrásný mix hudby. Jinak jsem to ale dal natřikrát - úplně velezábavné to už dnes není. Co z toho jde na první dobrou (mimo jisté nekomunikativnosti - protože pokud člověk daná témata a peripetie nezná, musí si je pro lepší orientaci nejdřív vygooglit), to je poněkud frivolní a elitářský portrét hochštaplerské smetánky uprostřed parties v luxusních vilách, restauracích, plné krásných žen a starých boháčů: a Welles se k tomuto okruhu neváhá sám hlásit. Všichni ti multimilionáři, rentiéři, "slavní"; dělá to dojem trochu ploché duše - jako by Welles nebyl schopný postavit se tomuto hlavnímu Falzu. Ano - možná v záběrech na Chartres ve 2/3 filmu - ale i tam jde z jeho replik trochu show, ani v tomhle pokusu o opravdovost nejde tomuhle shakespeareovskému herci tak úplně věřit. Z toho na mě jde jakýsi smutek. Jinak jsem se občas srdečně zasmál - nejlepší bylo sestříhané mlčení obou hlavních protagonistů a jejich uhýbavé pohledy při otázce KDO TO TEDY PODEPSAL?! Pobavila mě i hračička s Ojou Kodar v závěru - tolik figur, tolik zcizováků, tolik montáže! Překrásná hračka! (02.03.2021)

Tento film beriem ako takú menšiu sebeprezentáciu Orsona Wellesa. Inými slovami je to film, pri ktorom ho najlepšie spoznáme. Pôsobí ako sympaťák, čo pri jeho fikčných postavách rozhodne pravidlom nebolo. F ako falzifikát je na jednej strane veľmi komplikovaným filmom so zložitou formou rozprávania, na strane druhej pôsobí veľmi svižne, voľne a dobre sa pozerá. Je to paradox, ktorý sa mi proste páčil. Niektoré momenty vyložene potešia, napríklad milé "zosmiešnenie" Picassovej obsesie svojou múzou. Vôbec nemám potrebu riešiť rôzne alternatívne interpretácie tohto diela, dôležitejšie mi tu pripadalo práve to úprimné zoznámenie sa s Wellesom a tie hlavné myšlienky sú jasné, v podstate doslovne podané. Film s podobnou formou sa hľadá ťažko. (29.09.2015)