F jako falzifikát
F for Fake
F wie Fälschung
About Fakes
Kamera:
Gary GraverHudba:
Michel LegrandHrajú:
Orson Welles, Joseph Cotten, Richard Wilson, Paul Stewart, Gary Graver, Peter Bogdanovich, Laurence Harvey, Nina van Pallandt, Andrés Vicente Gómez (viac)Obsahy(1)
Méně proslulý film světoznámého Orsona Wellesa je poněkud klidnějším příspěvkem k tématu dekadence v současném umění. Podvody a švindl, manipulace a triky a vůbec mystifikace dovedená in extremis jsou hlavní témata filmu. Režisér si pohrává především s formou, kdy pomocí postupů užívaných v dokumentárních i hraných filmech si pohrává s diváky. V tom tkví subverzita filmu, který zůstal stále aktuální, i když vznikl na počátku sedmdesátých let. Hlavní dějovou linií představuje případ padělatele uměleckých děl Elmyra de Hory a Welles vedle tohoto smyšleného příběhu zakomponoval do díla události kolem zfalšované biografie Howarda Hughese. Především díky mistrovsky provedeným montážím odhalujeme šarlatánství takzvaných expertů, kteří se osobují právo rozhodovat, co je falzifikát a co originál. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (43)
Umělci a podvodníci. Kdo rozhoduje o tom, co je umění? Je falešný Picasso v prestižní umělecké galerii uměleckým dílem nebo ne? Orson Welles se tváří, že nám předkládá dokument, ale je zcela věren jeho názvu a neváhá nám ho nakonec demaskovat jako falešný dokument, byť obsahující i značnou část pravdy. Další koncepční hříčka, která je ve výsledku opět promyšleným uměleckým dílem, jak se dalo od Mistra čekat. ()
Je to mistrovsky sestříhané a Legrand udělal překrásný mix hudby. Jinak jsem to ale dal natřikrát - úplně velezábavné to už dnes není. Co z toho jde na první dobrou (mimo jisté nekomunikativnosti - protože pokud člověk daná témata a peripetie nezná, musí si je pro lepší orientaci nejdřív vygooglit), to je poněkud frivolní a elitářský portrét hochštaplerské smetánky uprostřed parties v luxusních vilách, restauracích, plné krásných žen a starých boháčů: a Welles se k tomuto okruhu neváhá sám hlásit. Všichni ti multimilionáři, rentiéři, "slavní"; dělá to dojem trochu ploché duše - jako by Welles nebyl schopný postavit se tomuto hlavnímu Falzu. Ano - možná v záběrech na Chartres ve 2/3 filmu - ale i tam jde z jeho replik trochu show, ani v tomhle pokusu o opravdovost nejde tomuhle shakespeareovskému herci tak úplně věřit. Z toho na mě jde jakýsi smutek. Jinak jsem se občas srdečně zasmál - nejlepší bylo sestříhané mlčení obou hlavních protagonistů a jejich uhýbavé pohledy při otázce KDO TO TEDY PODEPSAL?! Pobavila mě i hračička s Ojou Kodar v závěru - tolik figur, tolik zcizováků, tolik montáže! Překrásná hračka! ()
Tento film beriem ako takú menšiu sebeprezentáciu Orsona Wellesa. Inými slovami je to film, pri ktorom ho najlepšie spoznáme. Pôsobí ako sympaťák, čo pri jeho fikčných postavách rozhodne pravidlom nebolo. F ako falzifikát je na jednej strane veľmi komplikovaným filmom so zložitou formou rozprávania, na strane druhej pôsobí veľmi svižne, voľne a dobre sa pozerá. Je to paradox, ktorý sa mi proste páčil. Niektoré momenty vyložene potešia, napríklad milé "zosmiešnenie" Picassovej obsesie svojou múzou. Vôbec nemám potrebu riešiť rôzne alternatívne interpretácie tohto diela, dôležitejšie mi tu pripadalo práve to úprimné zoznámenie sa s Wellesom a tie hlavné myšlienky sú jasné, v podstate doslovne podané. Film s podobnou formou sa hľadá ťažko. ()
Jedná se o jakýsi dokument, Wellesovo zamyšlení na téma lži. Sám autor se záměrně dopouští různých lží, optických klamů. Jako by se tedy opět dotýkal svého oblíbeného tématu manipulace s lidmi, s diváky. Orson pořád přeskakuje z tématu na téma, až chaoticky. Jako by se pokoušel vyvolat v divákovy zmatek, odvádět jeho pozornost od svých vlastních, filmových triků. ()
Jako pardon, ale tohle žádný dokumentární film není. To by jím byl i Občan Kane, že? Tohle je fikaně dokumentární formou podaný hraný film (a chápu, že tahle experimentální forma nemusí každému sedět), který má hned několik rovin - v první řadě pět příběhů a ve stylu seriálu Věřte, nevěřte si sami můžete tipovat, který je pravdivý. Pak je v další rovině o tom, kdo je větší umělec, malíř, nebo ten, kdo jeho dílo dokáže věrně napodobit? V další rovině se zamyslíme nad tím, jestli jsou odborníci skutečně odborníky, protože (na základě zkušeností z jiného oboru) si často na odbornost jen hrají a je snadné je zmanipulovat, aby tuhle řekli, že dílo je pravé, a jindy, že jde o padělek, a často není nutné je manipulovat, protože sami nevědí. Takže dílo je uznané, nebo ne, jen na základě třeba nějakého takového „odborníka“, který přitom o malování obrazů ví ve skutečnosti a v praxi prd. No a nakonec je tu rovina uvedená katedrálou v Chartres (což je pro mne vrchol filmu, a moc by se mi líbilo, kdyby zde skončil, ale holt by nedošlo na poslední super trik). Zde se Welles zamýšlí nad tím, jestli je vlastně nutné znát jméno autora. U katedrály v Chartres autora neznáme, přesto jde o skvostné dílo, velké umění, které působilo, působí a nejspíše bude působit na emoce a city člověka po staletí. Nu, a v průběhu filmu dojde i na "zpověď" samotného Wellese, jak podváděl s rozhlasovou hrou o napadení Země Marťany nebo v Občanu Kaneovi o Hughesovi. Do filmu se docela složitě dostává, ale od úvodní scény má tak zajímavou atmosféru, ačkoliv je obraz "rozbit", že mě to drželo skoro celou dobu. A časem si začne divák dávat dohromady souvislosti, příběhy, a nakonec pochopí i to téma, které je vlastně dáno i názvem filmu. ()
Reklama