Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka

Než jsem měla možnost vidět ve Filmovém klubu na ČT2 Juráčkovu "Postavu k podpírání" a tento dokument o něm, prakticky jsem ho neznala. Ale od 4.8.2005 (kdy jsem tento dokument viděla) lituji, že takových Juráčků a Šulíků není víc.Vynikající polohraný dokument, u kterého bylo nejlepším nápadem nechat ho celý komentovat hlavním protagonistou (jakoby Juráčkem samotným), o výrazné postavě české Nové vlny. Velká škoda je, že toho Pavel Juráček nemohl ve svém životě natočit více. (16.08.2005)

Jan Němec k tomuto dílu podotkl, že přestože to bylo celé poctivě uchopené, je škoda, že Šulík scénář nekonzultoval s některým z Juráčkových přátel. Ke komplexnějšímu vykreslení jeho portrétu by prý bylo potřeba dát větší prostor oběma jeho ženám, které v období, které film zachycuje, (postupně) měl. Byly to prý velmi silné a specifické osobnosti, ale tady vypadají tak nějak nijak, nezajímavě - a to prý zároveň zkresluje i pohled na Juráčka. Jakoby to byl člověk, který chce žít s nezajímavou ženskou.. (06.02.2007)

Zopár užívateľov sa priznalo, že práve tento Šulíkov dokument im poslúžil ako iniciačné zasvätenie do Juráčkovej tvorby. Čo viac si môže režisér (v tomto prípade vlastne dvaja - Šulík aj Juráček) želať. Juráček mi pripadal z celej slávnej českej "novej vlny" najzaujímavejší. Nemožnosť rozvíjať svoj talent v rodnom Československu bol najväčšou tragédiou jeho života. V emigrácii totiž tvoriť (a vlastne ani žiť) nedokázal, už iba fyzicky prežíval. Po revolúcii sa domov vrátil ako polomŕtvy muž. Ironicky povedané: postava k podpírání. Smutný príbeh. (06.09.2006)

"A Vláčil na to...to je tak pěkný film, že by ho zakázal i Dubček". Drobné detaily podobného druhu, dělají z této pochmurné osobní zpovědi, jednoho talentovaného, ale k smrti znuděného bohéma, o stupínek zajímavější podívanou. Jinak rozbor rodinných problémů a sténání nad promarněnou láskou k dceři, v kontrastu s novým vztahem, který jakoby byl samozřejmostí, byly pro mne informace dosti nezáživné. Naopak popis šedesátých let dle Pavla Juráčka a postupný vývoj jeho životního filmu byl výborný. V celku je ale pro mne dosti složité tuto zdokumentovanou a sehranou zpověď opravdu objektivně ohodnotit. (05.08.2015)

Juráčkovy deníky jsem zatím nečetl, ale esence, kterou z nich obdivuhodně jemně Martin Šulík vytáhl, ve mně opět vyvolala tázání po hranicích osamocenosti a samoty, jimiž se ale vlastně již delší čas zabývám. Intimní monolog citlivého muže, sebestředný a upřímný, se rozeznívá na pozadí dobových záběrů, jejichž odcizenost, zevnost se v momentech setkání sváří se stylizovanými domácími filmy, resp. hranými intermezzy, která mají posílit vizuální kontinuitu potenciálního příběhu. A skutečně se prostřednictvím této osobité souhry, v níž tajné prorůstá dusivým veřejnem, rodí příběh – o osamělém hlasu. Uvažoval jsem o samotě jako o prostoru tvůrčí plnosti, stavu silného zvnitřnění, klauzury, v níž člověk není sám, ale mluví s Bohem, tvoří své dílo a svůj život, a o osamocenosti jako o procesu pádu do neznáma, kde člověk sice nemusí být sám, ale jeho život je prázdný, s nikým nesdílený, jeho prožitky nesdělitelné. Zatímco samota se zdá být volbou silného ducha, osamocenost je darem duchu slabému, možností k posílení, očištění a proměně. Ideální osamocenost je cestou do samoty, tedy k člověku (a vzpomínám na Otokara Březinu, varujícího před rozpadem světa do ostrovů nadlidí a volajícího po společenství integrující Lásky: „Každý život, který se odchýlí od zákona lásky, je stíhán bolestí. Celý vývoj lidí, všechna umění, všechny vědy mají jediný smysl: vyjíti z této osamělosti a vytvořit spojení mezi lidskými dušemi, spojení až do hlubin, které jsou dnešnímu člověku závratné a jichž se hrozí. [...] Naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí. A dokud nebude z lásky nám dáno, co přijímáme od lidí, do té doby nebude plného okoušení života. Ale nebude nám nic dáno z lásky, dokud všichni lidé kolem nás nepocítí hluboké bratrství duší a dokud život každého člověka a všech bytostí nebude pociťován ve své mystické jednotě.“). Být současně sám a osamocený, narušovat pevnost tvořivého, myslícího Já propadající se skutečností stísněného nitra, syceného nevírou v sebe, touhou po dokonalosti a vědomím nedokonalosti pozemské lásky, a nakonec proměnit i samu tvorbu v jedno velké prázdno, za kterým se neotvírá ani možnost ztroskotat, protože není kde a není proč, tak mi připadá ta hluboce tragická Juráčkova osamělost, ještě tíživost násobí nemožnost povstat, ochromení, které přišlo či přicházelo zvenčí, mimo vůli psance. A nikoliv až v normalizačních letech; zlato šesté dekády se v Juráčkových denících podivně rozmňoukalo. Ale ještě tíživější je to mlčení, které následuje za poslední popsanou stránkou deníku. (12.07.2011)