Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka

Než jsem měla možnost vidět ve Filmovém klubu na ČT2 Juráčkovu "Postavu k podpírání" a tento dokument o něm, prakticky jsem ho neznala. Ale od 4.8.2005 (kdy jsem tento dokument viděla) lituji, že takových Juráčků a Šulíků není víc.Vynikající polohraný dokument, u kterého bylo nejlepším nápadem nechat ho celý komentovat hlavním protagonistou (jakoby Juráčkem samotným), o výrazné postavě české Nové vlny. Velká škoda je, že toho Pavel Juráček nemohl ve svém životě natočit více. (16.08.2005)

Pavel Juráček by asi prožil 60 léta jako každý jiný, komu režim tak úplně nesedl. Jeho zvýšená citlivost, vnímavost k okolnímu světu, mu však přinesla ohromné problémy. Problémy nejen vně, ale i uvnitř. Jeho deníky nejsou jen svědectvím destrukčních vlivů komunismu na přemýšlivého člověka. Jsou i popisem autora, který chce tvořit, ale nejsou mu poskytovány vhodné podmínky. Tento dokument zdařile navozuje dobovou atmosféru a citlivě převádí Juráčkovy myšlenky v obraz. (13.08.2005)

Juráčkovy deníky jsem zatím nečetl, ale esence, kterou z nich obdivuhodně jemně Martin Šulík vytáhl, ve mně opět vyvolala tázání po hranicích osamocenosti a samoty, jimiž se ale vlastně již delší čas zabývám. Intimní monolog citlivého muže, sebestředný a upřímný, se rozeznívá na pozadí dobových záběrů, jejichž odcizenost, zevnost se v momentech setkání sváří se stylizovanými domácími filmy, resp. hranými intermezzy, která mají posílit vizuální kontinuitu potenciálního příběhu. A skutečně se prostřednictvím této osobité souhry, v níž tajné prorůstá dusivým veřejnem, rodí příběh – o osamělém hlasu. Uvažoval jsem o samotě jako o prostoru tvůrčí plnosti, stavu silného zvnitřnění, klauzury, v níž člověk není sám, ale mluví s Bohem, tvoří své dílo a svůj život, a o osamocenosti jako o procesu pádu do neznáma, kde člověk sice nemusí být sám, ale jeho život je prázdný, s nikým nesdílený, jeho prožitky nesdělitelné. Zatímco samota se zdá být volbou silného ducha, osamocenost je darem duchu slabému, možností k posílení, očištění a proměně. Ideální osamocenost je cestou do samoty, tedy k člověku (a vzpomínám na Otokara Březinu, varujícího před rozpadem světa do ostrovů nadlidí a volajícího po společenství integrující Lásky: „Každý život, který se odchýlí od zákona lásky, je stíhán bolestí. Celý vývoj lidí, všechna umění, všechny vědy mají jediný smysl: vyjíti z této osamělosti a vytvořit spojení mezi lidskými dušemi, spojení až do hlubin, které jsou dnešnímu člověku závratné a jichž se hrozí. [...] Naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí. A dokud nebude z lásky nám dáno, co přijímáme od lidí, do té doby nebude plného okoušení života. Ale nebude nám nic dáno z lásky, dokud všichni lidé kolem nás nepocítí hluboké bratrství duší a dokud život každého člověka a všech bytostí nebude pociťován ve své mystické jednotě.“). Být současně sám a osamocený, narušovat pevnost tvořivého, myslícího Já propadající se skutečností stísněného nitra, syceného nevírou v sebe, touhou po dokonalosti a vědomím nedokonalosti pozemské lásky, a nakonec proměnit i samu tvorbu v jedno velké prázdno, za kterým se neotvírá ani možnost ztroskotat, protože není kde a není proč, tak mi připadá ta hluboce tragická Juráčkova osamělost, ještě tíživost násobí nemožnost povstat, ochromení, které přišlo či přicházelo zvenčí, mimo vůli psance. A nikoliv až v normalizačních letech; zlato šesté dekády se v Juráčkových denících podivně rozmňoukalo. Ale ještě tíživější je to mlčení, které následuje za poslední popsanou stránkou deníku. (12.07.2011)

tak trochu netradičný portrét - nezameriava sa výpočet faktografických údajov, kašle na chronológiu a neriadi sa bežnými zásadami a postupmi tvorenia biografií či dokumentov o životoch slávnych osobností. je to skôr "duševný portrét", životopis vnútra rozorvanej osoby, nesmierne inteligentného a talentovaného mladého človeka zničeného dobou, v ktorej zažil svoj najväčší umelecký a intelektuálny vrchol; nie je to len dokument o Pavlovi Juráčkovi, myšlienkovému zakladateľovi a vedúcej osobnosti československej novej vlny, nie je to len dramaturgicky a režijne skvele vyskladaný obraz jeho zložitého vnútorného sveta, je to aj veľmi emocionálny (a depresívny) pohľad na dobu - vidíme všetky absurdné hrôzy normalizácie podané nie cez historické fakty a chladné komentáre, ale máme možnosť vnímať ich (o to bolestivejšie) cez denníkové zápisky človeka, ktorý bol tejto doby a tejto hrôzy priamim účastníkom, ktorý na to trpel, ktorý na ňu doplatil a ktorého táto doba vnútorne zničila a ubila; veľmi silný dokument, univerzálny, presahujúci hranicu času i priestoru - pretože je zároveň lokálnym a dobovým svedectvom, ale zároveň má obrovský všeobecný presah ukotvený vo vnútornej dráme človeka - umelca; oveľa lepšie, ako neskorší Šulíkov dokument o Martinovi Slivkovi (aj keď aj ten bol výborný); (24.04.2008)

Dobrý film, ale jsem si skoro jistý, že i v té deníkové, tištěné podobě, by ty zápisky byly zajímavé, možná ještě zajímavější, než v tomhle provedení. Ale nejspíš je stejně nikdy číst nebudu. Život Pavla Juráčka rozhodně nebyl jednoduchý a je plný zajímavých zvratů, ale tenhle film mi k jeho minimálnímu poznání stačil. (10.12.2015)