Ohnivé ulice

Jsou dva druhy oldschool filmů. První jsou ty, jenž čím jsou starší, tím lepší. Prostě nám zrajou a svojí kvalitu dokazují mnohdy o necelé století později. A pak jsou tu filmy jako Ohnivé ulice. Ty čím jsou starší, tím víc jsou k smíchu a to určitě není ta správná zábava jakou tvůrci zamýšleli. Chápu, že v osmdesátémčtvrtém si nejedna mamina trhala rodidlo na Dafoe v modrý ústřici v latexovejch teplákách a nejeden honibrk neslintal nad Amy, kterou zrova propustily z armády a vzápětí z kriminálu, ale doba je teď jinde. Stejně jako tento snímek. Ten je taky už jinde... (10.04.2014)

Rock´n´rollový akčňák, zastrešený mužmi z fachu - Hill, Gordon, Silver ( 48 HODÍN ). Zabudnite na nejaký inteligentný scenár, v ponuke je len akcia a výdatná porcia pulzujúcej hudby. Do toho skvelá, vtedy mladá generácia hercov ( Paré, Lane, Paxton, Dafoe, Moranis atď ) a výsledkom je kultovka, ktorá má svoje nezastupiteľné miesto v kinematografii. (27.10.2022)

Kdepak, Walter Hill prostě umí. Ohnivé ulice jsou poctivé a hlavně zábavné béčko, které má několik zbraní, kterými může zaujmout. Tou první je do posledního detailu vychytaná vizuální stránka, jež má kryta záda stylovým střihem. Druhou zbraní je parádní, řízná hudba. Další součást arzenálu tvoří solidní obsazení. Ať už se jedná o do kožených pumpek oděného Dafoa, o krásnou Diane Lane, nebo o sympatického Michaela Parého, kdo by se tehdy nadál, že skončí jako dvorní šašek Uweho Bolla. Na Warriors to sice nemá, ale je to svižné, zábavné. A to je co říct, protože ruku na srdce té akce tu zase tolik není. (31.10.2011)

Odborník na přímočaré akční filmy Walter Hill natočil, no, přímočarý akční film. Tentokrát rokenrolový western z jakéhosi neurčitého bezčasí, v jehož výpravě se potkávají různé dekády americké kultury od let dvacátých po zhruba sedmdesátá, trochu podobně jako dříve ve Warriors. Příběh lze shrnout jednou větou a na hodinu a půl se ho podařilo natáhnout nejspíš jenom díky hudebním číslům, která jsou ale super. Hill scenárista si tentokrát nepotrpí na klasické dialogy, ale nechává postavy, aby na sebe mluvily vlastně jen drsnými hláškami, Hill režisér na nic nečeká a jakmile je to možné, už nechá někoho někým tlouct nebo po někom střílet. Je to prosté, ale je to zábava. Jedinou skvrnou na kráse je bohužel Michael Paré, který se na hlavního drsňáka zoufale nehodí. (17.04.2021)

Zatímco Křižovatky byly rozhodně mnohem víc hudební, než akční, a v 48 hodinách zase nad hudebními čísly převládal akční děj, tady mám dojem, že se Walteru Hillovi podařilo skloubit obojí (docela unikátně) v přibližně vyrovnaném poměru... a vyšlo mu to dobře. Osmdesátkový specialista na „hudební akčňáky“ mě ani do třetice nezklamal a opět nabídl zábavnou žánrovou podívanou, která po celou dobu plně upoutala i mě, přestože akčním filmům až na výjimky moc neholduji a k dodnes často uctívanému stylu 80. let mám rezervovanější vztah. Ale tady vše na mě fungovalo. Bandy a protivníci si vyměňují dialogy často v krátkých drsných hláškách, Diane Lane uprostřed září reflektorů i špíny zapadlých nočních ulic dodává filmu jistý sexy půvab, Rick Moranis se svými elegantními obleky víc humoru a vrcholné střety na ulici s nádechem westernu jsou dokonalou esencí většiny z atraktivních ingrediencí Ohnivých ulic, opravdu ve velkém stylu. Navíc když se vrátím k Ry Cooderovi a jeho hudbě, nejenže skvěle dotváří atmosféru, ale např. ve scéně, kdy Tom u krátkého vydechnutí během akce zasněně pomyslí na Ellen, dokáže náhlou krátkou změnou do romantického motivu, velmi jednoduše (pouze hudebně) i vyjádřit pocity postavy. 4* z mé strany, bez jakékoliv nostalgie, opět na místě. [80%] (20.01.2023)