Fitzcarraldo

Optimističtější verze Aguirra ponechávající si obrazové klady - nadmíru ikonickej parník a jeho přesouvání přes horu, obdivuhodné záběry detailní (mouchy na lucerně) i komplexní (obkruh z "rozhledny"), mračna indiánů... Však další "kvality" Aguirra postrádá. Herzog se tímto filmem přiblížil tradičnímu vyprávění a režii, (nicméně) ve své honbě za cílem není Fitzcarraldo tak posedlý jako Aguirre, natožpak tak démonický, a některé pasáže jsou poněkud zdlouhavé, čili bych si představil, že široce divácky atraktivní film není. Nebo ne na 84% ale tak 75%. (08.01.2013)

Snad poprvé vidím od Herzoga příběh, který je prodchnut nadějí a optimismem. Fitzcarraldo je kladná postava, jeho posedlost je poměrně neškodná a roztomilá, má dar pro své šílené plány nadchnout okolí (a když náhodou někoho, jako třeba správce železniční stanice, zklame, stále jsou sympatie na jeho straně). Hlavně, jeho nápad není poháněn touhou po moci a bohatství, ani ho netlačí vyšší autority a cíli nepodřizuje své morální zásady. Když ve finále dosáhne svého a podaří se mu dostat operu (mimochodem před vznikem filmu největšího zástupce umění), nebezpečně to zavání frajeřinou. Pozorovat kontrast mezi křehkou kulturou amazonských indiánů a několika tunového železného kolosu má také něco do sebe. Ale co naplat, já raději Herzoga, který cynicky pozoruje dekadenci a rozklad svých postav. (06.01.2011)

Fitzcarraldo nejspíš už navždy zůstane Herzogovým životním projektem. Z každé minuty je znát režisérovo ohromné úsilí převést na plátno svůj sen. Právě metafora lidské posedlosti a odhodlání, a zároveň jedinečná ukázka střetu dvou odlišných kultur (přičemž právě nádherná opera, rozléhající se do všech stran neprobádaných končin amazonského pralesa, symbolizuje příchod moderní civilizace), posouvají Fitzcarralda z vod běžné filmové tvorby do říše projektů snů, za nimiž stojí neuvěřitelné množství tvrdé práce a nepolevujícího zápalu (dokument Břímě snů o vzniku tohoto impozantního díla jsem ještě neviděl, ale rozhodně ho plánuji). Herzog kdysi tvrdil, že on sám by velmi nerad hrál Fitzcarralda (v původním obsazení byl např. i Jason Robards), což je vcelku logické, nicméně stojí za to si uvědomit, že Herzog sám je v podstatě jedním takovým Fitzcarraldem: mužem, který se pere za své sny, který jde za hranici nemožného, a který ve finále vytváří neuvěřitelné a fascinující. Herzogovo osobní nasazení je znát z každé minuty filmu a celému příběhu mimořádně přidává na síle. Klaus Kinski v roli Fitzcarralda předvádí zřejmě svůj životní výkon (absolutně nechápu, že nezískal ani nominaci na Oscara). Kinski v hlavní roli ani příběh samotný nejsou tak drásavě pochmurní ani drsní jako tomu bylo v jiném projektu dvojice Herzog/Kinski, Aguirre, hněv boží, který v podstatě vypráví o podobných věcech (posedlost, střet civilizací), avšak Fitzcarraldo je v mnoha ohledech spíše jeho protipólem, je divácky příjemnější, celkově působí velkolepěji, přesto ve srovnání s Aguirre nijak nestrádá na přirozené síle, natož na filmařské hodnotě. Pro mě je to jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Že Fitzcarraldo nezískal žádného Oscara mě na jednu stranu mrzí, rozhodně by si jej zasloužil více než desítky jiných oceněných. Na stranu druhou by se ovšem stal součástí onoho „cirkusu,“ o němž Herzog a Kinski vždy hovořili a proti němuž svými filmy společně bojovali. (22.04.2021)

Maniak německého nového filmu Werner Herzog využil svoji lásku k opeře - o níž by mohli pravidelní návštěvníci jeho bayreuthských a milánských inscenací povídat - k plnému rozvíjení svého nejobsesivnějšího a nejšílenějšího tématu: člověka posedlého svým cílem. Herzogův podivuhodný dokumentární styl, v němž jako vždy hraje neodmyslitelnou roli příroda a přírodní národy, kombinovaný s děsivým a uhrančivým Klausem Kinskim v hlavní roli z Fitzcarralda dělají výjimečný zážitek z lidské velikosti. (19.09.2006)

Klaus Kinski a Werner Herzog jsou magoři. Převedli lidské šílenství v podobě Fitzcarralda a zahrnuli jej do stejnojmenného filmu. A popravdě nevím, jestli je větší magor Kinski, který celý film vypadá, jak kdyby zrovna strčil prst do elektriky a nebo Herzog, který po štábu v Peru chtěl, aby přes hory přesunuli celou loď a ještě s ní předvedli závěrečnou scénu, na kterou, jak jsem živ, nezapomenu. Film, u kterého nemáte problém uvědomit si, že během natáčení se klidně mohl někdo zabít (což se opravdu stalo), stejně tak, jako nebylo člověka ze štábu, který by se zároveň nestal kaskadérem. (08.09.2017)