Fitzcarraldo

Nečekaně umírněný Kinski v originálním příběhu plném záběrů na nádhernou džungli a zpěvu Enrica Carusa. Co se hlavně ocení, je právě ten nápad, a to zapálení hlavní postavy pro věc a jeho neochvějná víra, že je to vůbec možné dokázat. (Na rozdíl od Kinského, který byl ze začátku ohledně Herzogova plánu dost skeptický). Hudba je netypická, ale skvěle do filmu zapadá, a k tomu rozkošná a stále krásná Claudia Cardinale jako podporující štědrá mecenáška. Nejlepší ale je, že divák prostě musí Fitzcarraldovi držet palce, i přesto, do čeho se to pouští. U mě to bude na víc zhlédnutí, pak možná vytáhnu hodnocení i na těch 5*. Každopádně hodně podmanivý film se zvláštní, nepopsatelnou atmosférou. (13.02.2012)

Snad poprvé vidím od Herzoga příběh, který je prodchnut nadějí a optimismem. Fitzcarraldo je kladná postava, jeho posedlost je poměrně neškodná a roztomilá, má dar pro své šílené plány nadchnout okolí (a když náhodou někoho, jako třeba správce železniční stanice, zklame, stále jsou sympatie na jeho straně). Hlavně, jeho nápad není poháněn touhou po moci a bohatství, ani ho netlačí vyšší autority a cíli nepodřizuje své morální zásady. Když ve finále dosáhne svého a podaří se mu dostat operu (mimochodem před vznikem filmu největšího zástupce umění), nebezpečně to zavání frajeřinou. Pozorovat kontrast mezi křehkou kulturou amazonských indiánů a několika tunového železného kolosu má také něco do sebe. Ale co naplat, já raději Herzoga, který cynicky pozoruje dekadenci a rozklad svých postav. (06.01.2011)

Fitzcarraldo nejspíš už navždy zůstane Herzogovým životním projektem. Z každé minuty je znát režisérovo ohromné úsilí převést na plátno svůj sen. Právě metafora lidské posedlosti a odhodlání, a zároveň jedinečná ukázka střetu dvou odlišných kultur (přičemž právě nádherná opera, rozléhající se do všech stran neprobádaných končin amazonského pralesa, symbolizuje příchod moderní civilizace), posouvají Fitzcarralda z vod běžné filmové tvorby do říše projektů snů, za nimiž stojí neuvěřitelné množství tvrdé práce a nepolevujícího zápalu (dokument Břímě snů o vzniku tohoto impozantního díla jsem ještě neviděl, ale rozhodně ho plánuji). Herzog kdysi tvrdil, že on sám by velmi nerad hrál Fitzcarralda (v původním obsazení byl např. i Jason Robards), což je vcelku logické, nicméně stojí za to si uvědomit, že Herzog sám je v podstatě jedním takovým Fitzcarraldem: mužem, který se pere za své sny, který jde za hranici nemožného, a který ve finále vytváří neuvěřitelné a fascinující. Herzogovo osobní nasazení je znát z každé minuty filmu a celému příběhu mimořádně přidává na síle. Klaus Kinski v roli Fitzcarralda předvádí zřejmě svůj životní výkon (absolutně nechápu, že nezískal ani nominaci na Oscara). Kinski v hlavní roli ani příběh samotný nejsou tak drásavě pochmurní ani drsní jako tomu bylo v jiném projektu dvojice Herzog/Kinski, Aguirre, hněv boží, který v podstatě vypráví o podobných věcech (posedlost, střet civilizací), avšak Fitzcarraldo je v mnoha ohledech spíše jeho protipólem, je divácky příjemnější, celkově působí velkolepěji, přesto ve srovnání s Aguirre nijak nestrádá na přirozené síle, natož na filmařské hodnotě. Pro mě je to jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Že Fitzcarraldo nezískal žádného Oscara mě na jednu stranu mrzí, rozhodně by si jej zasloužil více než desítky jiných oceněných. Na stranu druhou by se ovšem stal součástí onoho „cirkusu,“ o němž Herzog a Kinski vždy hovořili a proti němuž svými filmy společně bojovali. (22.04.2021)

K filmu jsem se dostal dost náhodně přes stejnojmennou písničku od Legowelt. I když mě obsah zrovna moc nelákal, tak jsem se stejně z nudy rozhodnul na to podívat. Klaus Kinski sice hraje jak o život a vypadá, že asi celý natáčení byl na koksu, ale spíš mi ta jeho postava lezla na nervy. Navíc většina filmu je dost o ničem, akorát ke konci se tam najde několik docela efektních záběrů s přesunem lodi přes džungli a pak s plavbou po divoký řece. (02.05.2015)

Poznejte film: Režie Herzog, hlavní role Klaus Kinski, jenž se za zvuků hudby kapely Popol Vuh plaví po řece a stává stále větším fanatikem. Říkáte Aguirre? Ale kdeže, je to Fitzcarraldo... Ty filmy jsou si nicméně opravdu tak podobné, že se neubráním srovnání. A tehdy bohužel klesne hodnocení Fitzcarralda o hvězdičku dolů, protože Aguirre mě dostal víc. Byl jasný, rychlý, strhující, úderný... Fitzcarraldo se občas nevyhne zdlouhavějším pasážím, které asi, chápu, vzhledem k tomu, jak obtížně vznikaly, bylo režisérovi líto nepoužít, ale přesto se nemůžu ubránit dojmu, že stopáž je přepálená. Neškodilo by ubrat statických záběrů na řeku a na plovoucí loď a naopak přidat hudbu Popol Vuhu. Jinak ale nemám výhrad; některé obrazy se do divákova povědomí vryjí neobyčejně silně - proslulé tahání parníku přes horu za zvuků Carusa je jejich vrcholem. Ani nevím, jestli dřív Herzoga (a s ním i Kinského, je neskutečné, že po Aguirrovi zase do podobného projektu šel, v 55 letech!) obdivovat a skládat mu hold za fascinující práci nebo ho obvinit z ,,fitzcarraldovského" fanatismu, protože co tu předvádí, to už je docela za hranicí normality. Jenže, málo platné, pro umění se má trpět. A dílo, které díky tomuto fanatismu vzniklo, je po čertech dobré. (17.05.2012)