Paterson

Svérázná ikona nezávislého filmu a jeden autobusák, který při venčení buldočka každý večer zajde na jedno, v pauzách se pokouší o poezii, respektuje četně se měnící sny potrhlé manželky. Zatíná zuby. Témata se opakují, postavy přicházejí, ale žádné třenice nebo zásadní dialog nepřináší, a zase mizí. Prostě Jarmuschova oblíbená všednost a obyčejnost vyplouvá na povrch na dřeň. Absence děje, minimalismus, dlouhé záběry, ve kterých nepadne ani slovo. Dny jsou jiné, ale zároveň stejné. Ano, mohli jsme to čekat, ale kupříkladu docela podobné Zlomené květiny s obdobným tragikomickým hrdinou měly naopak svůj osobitý humor, který mi tady ve větším měřítku scházel. Nálada snímku místy prostě ubíjející, je mi líto. Zamyšlení ano, ale přiznejme si, že nijak zásadní. Utápíme se v situacích a slovech, které toho až tolik neřeknou. Tohle nemá šanci přežít. (18.02.2017)

51. MFFKV: Snímek o sedmi dnech ze života řidiče autobusu, který je zároveň amatérským básníkem, dotahuje Jarmuschovu typickou poetiku na zcela novou úroveň, v níž zdánlivě vyprázdněný obsah postavený na harmonické repetici zcela souzní s filmovým stylem. Ten, stejně jako hlavní hrdina, který přísně dodržuje své rituály, virtuózně opisuje stejný vzorec (pohyby kamery, hudba, herectví, situace), aby nám se smyslem pro detail ukázal krásu každodenní existence. Síla Jarmuschova filmu nestojí na ději, nýbrž na pocitovém prožitku pramenícím z harmonických variací obrazů a jejich významů, které se snad nejblíže přibližují lyrické japonské kinematografii z dílen Kurosawy nebo Ozua. Po dni přichází další den – je ale jisté, že po Patersonovi už další takový film nepřijde. Alespoň v režisérově filmografii. (15.01.2017)

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)

Jim Jarmusch umí točit o malých velkých věcech a to dokonale. Je to mistr pozvolného (někdo by řekl smrtelně pomalého) tempa, tentokrát nám předkládá týden života řidiče autobusu Patersona ve městě Paterson. Tím jsem pravděpodobně shrnula celý děj, pro atmosféru si musíte zajít do kina ;-). Ps: asi se začnu zajímat o poezii. Je pěkná. (11.01.2017)

Jarmusch je svůj, to ví každý, ale občas se mi trefí do noty. Paterson je klasický jarmuschovský příběh, který plyne hooooodně pomalu a vlastně ani nikam nesměřuje. Naštěstí má tak zajímavé postavy, že se nedá mluvit o nudě. Na druhou stranu zkrátit o půl hodiny by asi výslednému dojmu moc neuškodilo. (15.12.2017)