Werckmeisterove harmónie

Pokiaľ máte radi Modrý zamat (nebeský záver), Stalkera ("zóna v meste"), im podobné diela a prirátate k tomu osobitý maďarský rukopis Bélu Tarra (ostrý zvuk, zhmotnený-dotykový obraz vidieka), tento film si zamilujete. Navyše má narozdiel od trošku zakonzervovaného minimalizmu Turínskeho koňa širšie myšlienkové portfólium, dá sa v ňom výraznejšie zapolemizovať. Akurát si neviem predstaviť, že by určitý druh filozofických monológov si nejaká prísediaca postava dovolila prerušiť (haha). Každopádne som dumal, vnímal a mnohé z postupov a obsahových rozuzlení som hlboko preciťoval. (04.09.2015)

Krasznahorkai je poet a Tarr maliar. Spolu tvoria silné a nezabudnuteľné filmy. Turinský kôn je o apokalypse. Werckmeisterové harmónie sú potom prelúdiom apokalypsy. Malé mestečko, odrezané od civilizácie, ukotvené niekde v 50 rokoch a neschopné sa z nich vymaniť, predstavuje pomalú deštrukciu hodnôt a pekného. Obrovská veľryba je atrakciou a zároveň pozorovateľom. Princ je ten puppet master v pozadí. Dlhé zábery Medvigyho kamery - hlavne tá v nemocnici - dokazujú pulzujúcu životnosť tohto diela. Lars Rudolph vo svojej úlohe nezabudnuteľný. Prostredie využité až na kosť. A Vígová hudba znova pohladí a rozosmutní. Film nie je pozitívny, ale je veľmi krásny. Zbiera sa tu túžba vypovedať o niečom väčšom čo nedokáže presiahnuť naše myslenie, čo nás nedokáže uspokojiť a jedinou úlohou tej túžby je doviesť nás do záhuby. Alegória na zbytočnosť človeka a na dôležitosť čistoty. Po Turínskom koňovi ďalší silný zážitok. (12.06.2015)

Podle románu Lászlo Krasznahorkaie, z nějž vycházejí i další Tarrovy filmy Kárhozat či Sátángó. Bez debat metafyzické dílo nejvyšší úrovně. Politický podtext podaný neuvěřitelně vybroušeným jazykem komíhajícím na rozhraní filmu suše dokumentárního a skvělého zdrcujícího naturalismu, kdy není ani jediné zbytečné chvilky. A to hudební poslání, není jediné hudební myšlenky, noty, ba ani pomlky, jež by nebyla nezbytnou součástí filmu a důležitým výpovědním prostředkem. (28.04.2005)

Poslední částí černé trilogie jsou Werckmeisterovy harmonie. Na rozdíl od Satanského tanga jsou svou délkou srovnatelné s běžnými celovečerními snímky, jinak však mají všechny atributy předchozích dvou filmů (specifická práce s časem, až meditační nálada, dlouhé a pomalé záběry…). Příběh podléhá přísně chronologické následnosti, oproštěné od složitější struktury Satanského tanga. Film je nám vyprávěn pouze z pohledu jediné postavy, Jánose Vasulky. **** Hlavní téma filmu by se dalo shrnout jako hledání pořádku a harmonie v upadajícím světě. Ta je však, dle mé interpretace, pro lidstvo nedosažitelná. Když János pohlédne do oka velryby, vidí čistotu, neposkvrněnost zvířete a určitý smír, zatímco venku se agresivita postávajícího davu neustále zvyšuje a podtrhává tak úpadek lidstva, humanismu. János je zděšen, ale jeho psychický stav kulminuje až při scéně ničení nemocnice a týrání pacientů. Zdivočelému davu se toto prozření naskytne také, při pohledu na nahého starce stojícího ve vaně v celé své přirozenosti, jak ho příroda stvořila, bohužel je již pozdě. Při posledním záběru jde Jánosův profesor hudby po zpustošeném náměstí a také pohlédne do oka velryby. Nevidí však již nic, oko je prázdné a zamlžené. Lidskost klesla na nejnižší možnou úroveň. **** Ve Werckmeisterových harmoniích je zcela nejzřejmější, že motivace ke zničení města vyšla z dlouho potlačované temné stránky lidské mysli. Poprvé totiž nejsou postavy zbídačené jako v Zatracení či Satanském tangu a jejich konání nemůže být zapříčiněno jakoukoli finanční potřebou. Dav na náměstí není tentokrát zobrazován jako sociální objekt ale jako hrozivý a vražedný živel. **** Tarr obohacuje i jazyk kamery, která zde pracuje výrazně se světlem a tmou, blízkostí a vzdáleností, ale hlavně se zde objevuje i vertikální pohyb kamery, při kterém je využito kamerového jeřábu. Výsledek takových záběrů pak lze přirovnat k jakémusi „božskému pohledu“, který nečinně sleduje lidstvo scházející z cesty. (25.10.2007)

Kniha, ktorú som nedávno dočítal, mala taktiež hlboký filozofický presah, akurát sa vo svojej ťaživosti a ťažkopádnosti pre mňa (ako pomalého čitateľa) ťahala niekoľko týždňov. V tomto smere ju film presahuje, pretože nie len, že má pri rovnakej hĺbke rozumnejší rozsah a svižnejší štýl (jasné, znie to trochu paradoxne pri jedenásťminútových záberoch), ale najmä oplýva prvkami, ktoré kniha nemala - a to je fantastická čiernobiela kamera (!) s úžasne komponovanými dlhými zábermi, nahradzujúcimi Krasznahorkaiove nekonečné (20 riadkov trvajúce) vety a jemný, presný hudobný motív. Je to podobných 5 hviezd ako som dal napríklad Nebu nad Berlínom - nebola to úplne moja šálka kávy, vo svojom naračnom minimalizme to pravdepodobne nikdy nebude môj obľúbený film, no jeho kvality sú nespochybniteľné a absolútne. Tarrov film pripomína tú veľrybu - je rovnako ťaživý, mŕtvolný, zapáchajúci rozkladom, no zároveň nežný, krehký a svojím spôsobom monumentálny. (12.09.2022)