Liebe ist kälter als der Tod

Film Láska je chladnější než smrt se stylově vyznává ze svého okouzlení estetickým výrazem Nové vlny. Rainer Werner Fassbinder svůj první celovečerní film vyzbrojil rytmickou strukturou a stylizovanou podobou estetického vlnění v nutkavé potřebě vymezit se vůči konvenčním způsobům, obvyklým výkonům a stavebním konstrukcím filmu. Tématem je odcizení, niterná osamělost a víceznačnost při stimulaci intimní podstaty lidstva. Prostředkem je fascinace zločinem ve smyslovém uchopení výsostného svobodného postavení a sadismus vztahů i pocitů při ochraně soukromých vnitřních světů. Formou výrazu je poezie komponovaných obrazů i přímého uchopení fází staccatového pohybu. Nejvýraznějším výtvorem stylizace je Bruno Straub (zajímavý Ulli Lommel), mladík, uvyklý metodám a způsobu vychování zločineckého světa. Uvolněnost pro dosažení vlastních cílů jde přes stylizované přijmutí potřebné role. Zdrojem pohybu je Franz Walsch (režisér Rainer Werner Fassbinder), mladík v egoistickém přesvědčení kuplíře o svobodné lidské vůli. Smyslové potřeby dokáží udržet kontrolu ve způsobech působení. Hlavní ženskou postavou je zde Joanna (pozoruhodná Hanna Schygulla), Franzova přítelkyně i jeho poslušná živitelka. City a potřeby umí pozměnit pravidla rozehrané hry dychtivého života. Z dalších rolí: svobodomyslnost tělesného uvolnění vyznávající žena z vlaku (Katrin Schaake), švec a pokoutní prodejce střelných zbraní (Peter Berling), v nevhodný okamžik službu vyžadující pravidelný Joannin zákazník (Hannes Gromball), potřebnou adresu prozrazující malá prostitutka (Ursula Strätz), nad míru znejistěná prodavačka slunečních brýlí (Irm Hermann), vedoucí náborového střediska Syndikátu (Peter Moland), po krevní odplatě toužící Turek (Anastassios Karalas), vraždy vyšetřující policejní komisař (Yaak Karsunke), či nebohá kavárenská servírka Erika Rohmer (Monika Nüchtern). Film Láska je chladnější než smrt je osobitým otevřením dveří do světa filmu, Rainer Werner Fassbinder prokázal svůj cit pro poezii, estetiku a provokativně nekonvenční přístupy k filmovému umění. Zajímavé to načrtnutí autorových možností a schopností! (19.12.2019)

Svoj dlhometrážny debut Rainer Werner Fassbinder v úvode venuje trojici významných predstaviteľov nouvelle vague - Claudovi Chabrolovi, Ericovi Rohmerovi a Jean-Marie Straubovi. I keď toto venovanie nie je nijak zavádzajúcim, Liebe ist kälter als der Tod skôr pripomenie, ako tu už mnohí spomenuli, dobovú tvorbu Jeana-Luca Godarda, predovšetkým jeho geniálne entrée A Bout de souffle (na ktoré odkazuje scénou vraždy policajta). Fassbinderov film nie je tak ucelený, no rovnako disponuje na vek režiséra prekvapivou vyspelosťou a schopnosťou formulovať jasnú tézu. Oba filmy predostierajú radikálny pohľad na žáner gangsterky, vzťah muža a ženy, a globalizované/kozmopolitné európske metropoly (Američania v Paríži, Afroameričan v Mníchove). Definujúcim článkom sa stáva názov - Godardov film je hektická existencionálna štúdia, ochromujúci príliv novátorstva zahalený francúzskym šarmom, Fassbinderov naproti tomu chladné minimalistické spoločenské zhodnotenie, ktoré je výstižné tým, že sa hĺbku ani nepokúša predstierať. Je preto jeho antitézou - kde Godard vraví „žite nebezpečne až do konca“, Fassbinder hovorí o vyprázdnenej povrchnej existencii uznávajúcej len dve hodnoty - sex a smrť. Jeho hrdinovia sa hrajú na gangstrov a nosia nepreniknuteľné ľudské masky bez výrazu. Milujú sa, vraždia a zomierajú v dlhých bezstrihových scénach so statickou či pohyblivou kamerou, s hudbou i bez, len v odtieňoch šedej, rúcaní konvencií a hraní postmoderných hier. Nemajú emócie, morálku ani cieľ, a vo filme proti nim nejestvuje protiklad. Temná groteskná predzvesť generácie X, záverečná etapa „mužnej“ generácie W (do ktorej patril aj Fassbinder a mimo iného to potvrdzuje jeho neskoršia brada a fúzy, čo s filmom nesúvisí, ale vzťahuje sa k jeho tvorbe vo všeobecnosti). V nasledujúcej snímke Katzelmacher, ktorá tematizuje rasovú neznášanlivosť, medziľudské vzťahy a po prvý raz v režisérovej filmografii i otázku homosexuality, zachádza v prísnej metodike a odstupe ešte omnoho ďalej. Mimochodom, film voľne nadväzuje na krátkometrážny Das Kleine Chaos. 85% (04.06.2015)

Taká umelecká kriminálka, pripomínajúca Godarda. Mnohé čiernobiele zábery sú oku lahodiace, ale mám vlastne pocit, že sa tu o nič iné ani moc nedbá. Postavy v rôznych polohách, na rôznych miestach, vykonávajúce rôzne činnosti - podobné veci zdôrazňujú úlohu kamery a strihu, ktoré si prišli na svoje, príbeh je však tým pádom výrazný menej. Občas som sa kvôli večne statickým záberom proste nedokázal nenudiť. Počas niektorých scén rozhovoru som si dokonca nebol istý, ktorá z osôb na scéne rozpráva a ktorá počúva, pretože sa na seba pritom nepozerali, nenakláňali sa k sebe, miestami mi jednoducho pripadali ako sochy. Škoda tej neprirodzenosti, obrazu na úkor všetkého ostatného, no možno to nesvedčí len tomuto konkrétnemu žánru. (05.06.2015)

Úvod. Nepomenovaný a nenásytný syndikát zločinu láka nevyberavým a násilným spôsobom vytypovaných zločincov do svojich radov. Franz napriek mučeniu odmieta. Neskôr pasáka Franza vyhľadá Bruno. Zoznámili sa na úvodnom "konkurze do korporácie". Bruno sa ukáže ako brutálny násilník a nájomný vrah. Napriek tomu spolu, v trojici s Franzovou milenkou a zároveň prostitútkou Johanou, zosnovajú lúpežné prepadnutie banky. Syndikát však nedá pokoj. Chladne a ultravážne sa tváriace tváre predstaviteľov, rovnako emočne studeno odriekané strohé vety, divadelná strnulosť nehybnosť postáv, z času na čas prechádzajúca do nečakanej akcie. Minimálne kulisy, dej ohlodaný na kosť. To všetko dohromady a vznikol netradičný, no skvostnou cynickou atmosférou nabitý, celovečerný režijný debut jednej z najväčších postáv nemeckej kinematografie. Poznámka: Bezprostredne po skončení filmu som chcel dať štyri hviezdičky, no niektoré zážitky je potrebné nechať odležať, podobne ako divinu. Až po čase sa zistí, o akú výnimočnú filmovú chuť v skutočnosti ide. Vysoko odporúčam všetkým priaznivcom filmovej alternatívy a netradičných zážitkov, nesústreďujúcich sa primárne na dej. (16.07.2020)

Fassbinderovo celovečerní cvičení může, ve svém množství nápadů, mnohde působit nedotáhle, však i bez filmové průpravy a s krátkým časovým obdobím vzniku filmu se režisérovi povedlo odstartovat svou tvorbu jasně a pevně. Zkrachovalé postavy, jejichž nevydařený život je většinou umocňován perfektní prací kamery (i k jejím dlouhým jízdám později došel ve svých filmech Béla Tarr), se stávají středem Fassbinderova zájmu. (05.04.2012)