Obsahy(1)
Studentský film režiséra Dušana Hanáka je rozhovorem o životě, o divadle a současném umění, o psaní, o přátelství a důvěře. Jan Werich vzpomíná na Jiřího Voskovce a jejich společné působení v Osvobozeném divadle. A nechybí ani pár unikátních záběrů z natáčení filmu Až přijde kocour. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (13)
"To není vůbec žádná legrace, dělat legraci, jak si někdy lidi myslej. Ovšem ono se nějak s lidskou blbostí a tupostí bojovat musí. Já jsem bojoval a bojuju humorem. Ty bitva s lidskou zlobou, která právě vyvěrá právě z lidské tuposti a blbosti, to je bitva, která se nedá vyhrát. Ale nikdy ji nesmíme vzdát, protože kdyby jsme jí vzdali, tak by potom blbost zaplavila celej svět." ()
LFŠ '07 - Již v Hanákově prvotině lze citelně rozpoznat obrovský talent a potenciál. Jan Werich trefně glosuje, vzpomíná na spolupráci s Jiřím Voskovcem. Rozhovor je několikrát proložen ukázkami z Werichových filmů. ()
Hanákův talent a výsledky jsou mimo diskusi. V generaci, navazující - řečeno škvorcovsky - na všechny ty mladé, báječné muže a ženy československé filmové vlny, patří k nejpřednějším. Daleko zajímavější a pro současnost aktuálnější je Werichova osobnost. Muž, kterému dnes mnozí svou vlastní vinou nerozumějí nebo kterého právem pochybné statečnosti, jež svou odvahu sbírá v datu narození, dnes přerůstá všechny a všechno. Moudrost a nadhled, které si tento složitý člověk dokázal uchovat, herecká a vůbec umělecká generace, kterou vychoval a jež se stačila sama stát dějinným fenoménem (Horníček, Adamová, Cortez a mnoho dalších), hladí po duši a po těle i po desetiletích. Chceme-li Werichovi skutečně porozumět, chceme-li opravdu pochopit muže, který bez morální úhony přežil padesátá i semdesátá léta, zkusme se vcítit do této Voskovcovy myšlenky: Jiří Voskovec poté, co proklouzl mj. i Peroutkovou zásluhou sítěmi maccarthyovského Výboru pro tzv. neamerickou činnost, zakotvil doživotně v USA. Kontakty s Werichem, jehož některým činům postupem doby rozuměl stále méně a méně, se stávaly stále sporadičtějšími a posléze ustaly zcela. Znovu se uviděli až na počátku druhé poloviny padesátých let víceméně nahodile ve Velké Británii. Voskovec, chtěje svému druhovi porozumět, se ho zeptal: Tys nemohl mluvit? A Werich odpověděl jejich gymnasiální společnou češtinou z dob Křemencárny lakonicky: Pochopiliter. Pochopiliter? V tom slově je totiž zaklet i základní neduh naší současnosti. ()
Dobrý člověk s charakteristicky inteligentními odpověďmi na různé i závažné otázky. ()
urobiť profil Jana Wericha zle, to by bol vyslovene hriech - aj keď si myslím, že to by ani nešlo, lebo Werich je taký malý český boh . . . no a ak sa toho chopí nejaký Hanák, z ktorého sa "posléze" stane TEN Hanák! tak to musí dopadnúť dobre . . . ba priam skvelo; ()
Wericha a jeho mouder není nikdy dost. A zbytek jsou dobře vybrané archiválie. ()
Pár mouder s ukázkami Werichových filmů a skečů. ()
Jen Werichovo charisma, účin jeho stylu a všudypřítomného herectví, stálého utváření se, vyvažuje v tomto raném Hanákově pokusu – místy až neúnosnou – banalitu odpovědí. Směs alegorických výňatků z jeho filmového a divadelního odkazu a civilních záběrů mi maně připomněla Barthesův úsměšek nad spisovatelem sestoupivším mezi zírající davy: „Připsat veřejně spisovateli hmatatelné tělo a vyjevit, že má rád bílé víno a krvavý biftek, znamená učinit pro mě výplody jeho umění ještě zázračnějšími a jejich podstatu ještě více zbožštit. Spisovatel takovýmito důvěrnostmi zdůrazňuje celou mytickou jedinečnost svého údělu, ale podrobnosti jeho všedního života mi ani zdaleka nepřibližují ani neprojasňují povahu jeho inspirace. […] Impozantní propojení takové vznešenosti a takové bezvýznamnosti značí, že stále ještě věříme na kontradikci. Tato kontradikce je zcela zázračná, stejně jako je zázračný každý z jejích členů: ve světě, v němž by byla spisovatelova práce zbavena posvátnosti až do té míry, že by vypadala stejně přirozeně jako jeho odívání či stravování, by očividně ztratila všechnu svou zajímavost.“ ()
Tak asi v tom v tom roce 1963 to bylo působivější. Dnes trochu vyšeptalé, snad i zásluhou všech těch werichovců, kteří z Jana Wericha udělali svým amatérským bůžkotvořičstvím panwericha a z jeho mouder neustalým opakovaním banality. Nakonec mne nejvíc zaujalo, že JW na chatě četl knihu Zavátý život od prof. Augusty. Dobrá volba! ()
Otázky veskrze prvoplánové a naivní, proto ani Jan se retoricky nemohl rozklenout... ()
Absolventský film Dušana Hanáka, bohužel chyběl začátek, ale i tak myslím, že se velmi povedl. Pan Werich velmi vtipně odpovídá, a vždy po dvou otázkách následuje malá odbočka. Tímhle mě moc potěšil ()
Hanákův první film a už zde před jeho talentem musím smeknout, jeho cit pro lidi je neuvěřitelný, jeho pohled je čarující... Werich jak ho známe a přitom něco víc... ()
V titulcích filmu uvedeno: název 6 otázek pro Jana Wericha. ()
Reklama