Do neznáma

Onemanshow o tom, jak jednomu (možná) nadanýmu člověku jeho hybris nedovolila vidět jeho vlastní limity, nedovolila mu poslouchat varování ostatních, a on TO (ať už to "TO" bylo cokoliv) - nedokázal. Srovnání s marťanem se přímo nabízí - tam hrdina hned z kraje přijme možnost selhání (protože zná svoje limity) hodně se směje, což mu pomáhá udržet si nadhled a racionální odstup a překonat nenadálý překážky, a neuzavře svůj systém (cywe, zase ten Snowpiercer :-) ), ale komunikace aka výměna informací (se zemí, s lidma) je to první, co se snaží zařídit a udržet, a díky tomu všemu TO dokáže. Tenhle astronaut ja naproti tomu neustále krutě vážnej a patetickej, neposlouchá ostatní, i když by měl (ty dvě trosky na "kraji propasti", co netoužej po ničem jiným než se vrátit na zem - mezi lidi), a když to posere, je pořád tak vznešeně neomylnej, že radši svůj systém odstřihne a uzavře (informačně), než aby před ostatníma nesl následky svý chyby. A - jak jinak - zcvokne.V posledních scénách totiž nesledujeme nějakej triumf, nebo snad "nekonečnou krásu okamžiku" - sledujeme definitivní tragickou samotu šílenství. Proto za pět, milé děti. Howg. (07.11.2016)

Lehce arogantní astronaut Mark Strong pluje samotinký 270 dní prázdným vesmírem k Marsu. Sem tam se v lodi něco podělá, tak to opraví (nebo také ne), občas si zafilosofuje o životě, kosmu či samotě samotné, nakonec se psychicky zhroutí. Režisér chtěl jistě zachytit jakýsi hloubavý odraz lidské odhodlanosti / umanutosti a pádu, ovšem brzy sklouzl do pomalé hypnotické nudy, která spolehlivě uspává. Navíc mi docela dost neseděly ani vědecko-technické parametry mise (proč letěl sám?), ani fyzikální záležitosti (za všechny třebas nulové zpoždění komunikace se Zemí). (04.11.2022)

Po celou dobu jsem měl dojem, že sleduji hodně lacinou variaci na film Interstellar. Režisér si totiž od Nolanova filmu "půjčuje" téměř vše - od rotací kamer, melancholických záběrů na krásy vesmíru, až po jméno lodi. Jenže jak je nám všem známo, když dva dělají totéž, není to ani zdaleka totéž. Zoufalou situaci bohužel nezachránil ani výborný Mark Strong, který zde hraje první ligu. Je veliká škoda, že Approaching the Unknown dopadl zrovna takto. Na komornějšího Marťana jsem se totiž velice těšil. (17.06.2016)

Approcahing the Well-Known ... from a movie from last year. Lacný pokus (ak nie vyslovene aj vykrádačka) o tohtoročného Marťana, akurát vzhľadom na priškrtený rozpočet namiesto prežívania na Marse o prežívaní v jednej miestnosti kozmickej lode na ceste na Mars. Aj napriek evidentne nízkemu rozpočtu by podobný film mohol fungovať ako solídna minimalistická sci-fi dráma, keby ... keby sa film nesnažil miestami (hlavne v závere) tváriť zbytočne „veľkolepo“ a servírovať trikové zábery z vesmíru, na ktoré jednoducho neboli peniaze a hlavne keby ho napísal niekto inteligentný s prihliadnutím na reálne technologické možnosti. Approaching the Unknown by sa však chcelo tváriť veľmi presvedčivo, avšak s pribúdajúcimi minútami na seba nabaľuje iba čoraz väčšie technologické blbosti (a to nie som žiaden inžinier), aby sa v závere na akúkoľvek dôveryhodnosť rezignovalo úplne. Samozrejme, aj Marťanovi by sa dalo vyčítať, že má niekoľko logických a technologických lapsov, ale je pri ňom vidieť, že ho napísal niekto kto sa problematike rozumel, respektíve napísal ho podľa knihy, ktorú napísal niekto kto sa problematike rozumel, aby som bol presný. Approaching the Unknown však funguje štýlom „čo si scenárista/režisér práve zmysel“ a niektoré riešenia sú vyslovene technologické faily, ktorým by snáď neuveril ani niekto kto má za sebou akurát fyziku základnej školy. Tempo si film síce drží a keď som sa prvý krát pozrel na hodinky zistil som, že uplynula už takmer hodinka stopáže. Čo však príjemným zistením nebolo bol fakt, že za tu hodinu sa vo filme ešte nestihlo nič, ale vôbec nič zásadné udiať. Posledná pol hodina už následne na celú dôveryhodnosť kašle a neváhal by som sa ju označiť až za hlúpu. Pokus o filozofovanie v samotnom závere už je vyslovene nasmiech, ak nie priamo na facepalm, rovnako ako celé to snáď najsrandovnejšie pristátie na Marse aké sa v sci-fi filme objavilo, vrátane toho výstupu z lode v skafandri ako od Mickey Mousa. Vo výsledku tak lacný sci-fi film, v ktorom je dohromady tak päť záberov z vesmíru (aj to nijako objavných a lepšie sú dnes už aj v ktoromkoľvek dokumente) a inak iba jeden herec trčí zatvorený v jednej miestnosti jednej kozmickej lode a nič zaujímavé nerobí, ani nehovorí. V poslednej pol hodinke mu začne prepínať v hlave, ale nie je to nijako záživné a ani dramatické a už vôbec nie inteligentné ako sa to na prvý pohľad tvári. Celkovo tak o ničom, nemá to zaujímavú ústrednú postavu, nie je to dobrodružné, napínavé, strhujúce, iba zbytočné. Ako tie doslovne pár sekundové flashbacky do minulosti hlavného hrdinu, ktoré sa tu občas vyskytnú a ktoré sú tak náhodné a nič do deja neprinášajúce ako celý tento film. Nič neprinášajúci, náhodný pokus o tohtoročného Marťana, akurát bez silnej réžie a s dosť jednoduchým scenárom. CELKOVO: 2* (4/10) (10.06.2016)

"Vím, co mě čeká na Zemi, ale ne tam nahoře." Zatím jsem si na Marsu nekoupil žádnou parcelu, takže jsem si dosud nevyhradil čas na zjištění, jestli je tam levnější cesta na stojáka raketou nebo vlakem s In Kartou. Ale kdybych měl tu čest být první, jehož noha se dotkne rudé planety, tak to kolegiálně přenechám komukoli jinému. Třeba velitel Stanaforth se na to docela třásl, tak ať je slavnou mrtvolou on. Mě to s ním totiž dost nebavilo, z nudného filozofování mě rozbolela hlava a nedostatek vody na palubě mě přinutil vypít vodovod. Viděl jsem tedy i horší filmy, ale přesto musím uznat, že tenhle mě nudil naprosto prvotřídně. (27.04.2017)