O-bi, O-ba - Zánik civilizácie

Piotr Szulkin je specialistou na sci-fi v polském pojetí a pro své projekty dokázal získat i známé herce jako Jerzyho Stuhra či Krystynu Jandovou. Nejde o žádnou akční podívanou; děj se odehrává v čase po apokalyptické jaderné válce, jež vyhladila prakticky celé lidstvo; v temném ovzduší podzemního betonového bunkru, v němž živořící zástupy umírají v beznadějné šedi a v jejichž hrdlech mizí knihy a další pozůstatky starého světa, prodírá se mezi deformovanými charaktery a masou manipulovanou falešnou vírou v přílet spásné Archy jediný muž, který se snaží z bezvýchodné situace najít cestu. Děsivá vize budoucnosti, která oproti československým – vždy spíše komediálním – pokusům o žánr sci-fi neskrývá seriózní ambice, dokáže strhnout, avšak silnější sdělení nedovede zcela přenést, když závěr je až příliš interpretačně bohatý a přeci jenom – divák po jistém vyjasnění jinak zamlženého příběhu určitě trochu toužil. (16.01.2012)

Nejmrazivější Szulkinův film, jenž nekompromisně vtahuje do podzemního světa, v němž už jde spíše o poslední zbytky lidskosti, kontinuity a jediným, co udržuje poslední pouta z humanitou je víra ve spásu. Szulkin a jeho štáb zde vytváří naprosto sugestivní a úžasně nafilmované obrazy a výjevy, jež daleko předčí to, co v té době vznikalo u nás. Praskající kupole jako memento blížícího se zániku, davy anonymních a čekajících lidí, jež nevědomky požírají poslední vazby na svůj rod a přitom připomínají hrůzné obrazy z koncentračních táborů, symbolický a nadějeplný motiv provazochodkyň... Film překypuje nápady a mrazivou ironií a některé scény jsou až na hranici geniality (muž zavřený v chladničce), navíc je velmi zajímavé sledovat pouť byrokrata, jenž se ze snahy o sebezáchovu a udržení pořádku setkává s různými postoji k nejisté spáse a nakonec z letargie procitne v ideu být sám spasitelem. Zde mi však opět přišlo, že Szulkin spíše mapuje a načrtává a nenechá témata pořádně rozvinout, postavit na nich pořádnou narativní strukuturu, i proto mi film přišel jako jakýsi velmi zajímavý filosofický traktát, jenž však nedokáže zcela naplňovat očekávání a potřeby filmového diváka. (30.09.2012)

Aj keď rád hľadám vo filmoch symboliku a skryté posolstvá, v tomto ponurom snímku nevidím žiadne náznaky nejakej alegórie k totalitným režimom. Je tu zmienka o Arche, ktorá zabŕda do náboženstva, v podstate že tieto mýty si vymýšľali úbohí ľudia, ktorí boli úplne na dne a preto si zamieňali realitu za rozprávky o zázrakoch a spáse. Hlavnou pointou príbehu je trpké vykreslenie možných následkov nášho atómového veku, kde, napríklad, každá z 435 jadrových elektrární ročne vyprodukuje 500 ton nezničiteľného rádioaktívneho odpadu... Mizéria, šialenstvo a čakanie na smrť, docela depresívny film. Nečakajte happy end. (07.04.2015)

Postapo podobenství, které se celé odehrává v podzemních prostorách nějaké továrny. Lidé zde blbnou, blázní, snaží se najít ráj, přežít každý den, sehnat jídlo, pomilovat se - a všichni čekají na Archu, která je má zachránit. Ano, je v tom kus depresivního náhledu nikoliv na možnou budoucnost, ale na současné pinožení a sliby o spáse v luftě. Žel, filmu chybí nosný příběh, takže je jen divný, a hlavní postava v podání Jerzyho Stuhra se chvílemi chová chytře, jindy zas jak blbec, není konzistentní. Vadila mi často i divná a nesouznící hudba, vadila mi kamera, úplně si rochnící v hnusu, vadil mi divný konec bez nějaké větší a nákladnější scény, i když jo, pochopil jsem, co měl říct - ale mezi námi, nic moc tedy. A samotné podobenství je taky cinklé. Jako sorry, ale život není jen o depresích a čekání na smrt. (08.08.2018)

Kdybych měl vybrat několik režisérů, které bych vnímal v rámci sci-fi žánru jako zásadní, protože do něj přispěli buď opakovaně nebo s něčím osobitým i nadčasovým, Piotr Szulkin by se mezi nimi mohl spolehlivě ocitnout. Přeci jenom v letech 1979–1986 natočil hned 4 postapokalyptické sci-fi s ojedinělým stylem a atmosférou, z čehož minimálně Válka světů – příští století mi přinesla silný zážitek, i ty další dva filmy mi připadaly zdařilé, originální a hodné pozornosti. Jenže i mistr tesař se ve svém oboru někdy utne a mnou právě viděný, poslední zbývající snímek ze Szulkinovy postapo série na mě přesně jako takové utnutí zapůsobilo. Zápletka obsahující podobenství o přeživších lidech, kteří kdesi v podzemní továrně čekají na záchranu v podobě příletu (patrně neexistující) Archy, mě sice na chvíli zaujala, ale v samotném provedení ve víru nekonečných bizardností a bláznivých postav uprostřed klaustrofobického prostředí ke mě potenciální přesah příliš nedokázal proniknout. Zatímco nasledující Szulkinův film Ga, Ga – Sláva hrdinům měl v sobě zároveň pro mě podmanivou nadsázku a fungoval v něm absurdní humor, zde to vypadá, že se všechny ty bláznivé výjevy berou úplně vážně a občas to spadá až do odporné nechutnosti (naturalistické vracení před kamerou a pod.). Sice tu nechybí hutnější temná atmosféra, ale moc mě nevzala, pokud byla téměř celou dobu úplně stejná a negradovala. Ani oblíbený Jerzy Stuhr mě tady moc nedokázal zaujmout, ani k jeho postavě bloudícího chlápka jsem si jaksi nic nenašel. Celou tu bizardnost zachránila až poměrně slušná poslední třetina, kde děj se konečně někam posunul a nabídl i pár silných obrazů (mj. ten se slepě veřícími lidi na útěku za Archou uprostřed stoupající mlhy) a dost působivý „nadpozemský“ závěr, žel vzhledem k mým celkovým dojmům víc než lepší 2 hvězdičky nedokážu dát. [50%] (27.11.2021)