Julieta

Z počátku jsem to sledoval relativně vlažně, ale jak se to rozjíždělo, postupně si mě to získalo - ten příběh mi přijde skutečně dobrý. Herectví Emmy Suárez mě moc neoslovilo, zato Adriana Ugarte pro mě byla velice příjemný herecký objev. No a Darío Grandinetti, kterého jsem znal už z dřívějška, je zde naprosto výborný jako vždy; zbytek castu za zmínku už v podstatě nestojí. Hodně se mi zde líbila kamera a výtečná Iglesiasova hudba - ten film s ní pracuje přesně na těch správných místech, kde mě to baví. Celkově si myslím, že se tenhle nový Almodóvar povedl - podobně jako u filmů Woodyho Allena zde sice platí, že i Almodóvar pracuje stále se stejnými filmařskými ingrediencemi, jeho filmy tedy mohou vyvářet negativní dojem vlastní recyklace a vyprazdňování, ale pořád zde oba dva budou mít početné zástupy věrných diváků, kteří budou na jejich filmy chodit právě proto, že vědí, co dostanou. Nejinak je tomu u mě - tenhle film jsem si užil a už se těším, s čím můj španělský oblíbenec přijde příště. (12.07.2016)

Dvacátý film mého oblíbence je spolu s Rozkoší v oblacích nepříjemným rozcestníkem jeho kariéry. Zatímco let do Mexika byla přiznaná šílenost, Julieta na první pohled slibuje mnohem více: je návratem Almodóvara ke klasickému ženskému emocionálnímu středobodu a k tradičním tématům (ne)schopnosti komunikace, hluboké ztráty a šílenství. Z kvalitního Almodóvara tu však zůstal jen vizuál a vkus (ostré barvy, přebroušené záběry a přehlídka autorova oblíbeného umění v každém políčku), celek je nepříjemně konvenční, neempatický a bez vášně klouže po povrchu. | Hranice mezi Almodóvarovým typicky podvratným melodramatem a telenovelou je velmi tenká, a právě jeho schopnost osobitě a stylově setrvávat někde těsně před zlomem je základem mého obdivu k jeho filmům. Žánr, který dokázal Almodóvar vždy tak dobře překonávat svým unikátním autorským způsobem ho však v Julietě pohltil. Možná za to může přílišná adorace originálních povídek Alice Munro, díky které se rozhodl tentokrát nevybočovat, možná je to znamení, že melodramata už Pedro krotit nedokáže a Rozkoš v oblacích bylo logické odbočení. | Julieta není v jednotlivostech tak špatný film. Odkazy na Highsmithovou a vlastně celý hitchcockovský segment s cizinci ve vlaku zavání starými časy snad i proto, že se odehrává v době, kde je Pedro tak nějak doma. Následná období už upadají do mělkého příběhu o neschopnosti vnímat druhé a o výpravách na komunikační pontos. | Narativ se odvíjí jako retrospektivní detektivka a Almodóvar mnohdy dobře buduje napětí, které záhy nechává vyznít do prázdného prostoru povrchních emocí, na které se jako divák nedokážu napojit. Happy end přichází tak nějak záhy, bez možnosti se ho účastnit - však je to v ten moment teprve pár minut, co se příběh a jeho celý emoční rozsah plně otevřel i divákovi. V Cannes prý Pedro prohlásil, že Julieta je film na dvě shlédnutí, kdy se až s opakováním a naší plnou znalostí příběhu dokážeme s postavami spojit - to je jen malá omluva za selhávající retrospektivní experimenty. | Režisérské nápady jako dobře provedená záměna hereček či mírně roztřesená kamera dávno před momentem odhalení, že je Julieta sledována svým současným manželem, se v kontextu telenovelního příběhu stávají nezáměrně vtipnými - a překvapivě nebezpečnými, protože vždy odhalují, na jak slabém a průhledném ledě tentokrát Almodóvar se svými hrdinkami klouže. Julieta není v jednotlivostech tak špatný film, ale v jeho jádru je pro mě něco bytostně neuspokojivého a nepříjemného. (20.07.2016)

Od zacatku, az vlastne do konce je Julieta zahalena tajemstvim a divak si klade otazky, o co vlastne jde... Chapu, ze nekoho to necha chladnym, me to ale zajimalo hodne. Adriana Ugarte a jeji uprava zevnejsku diky dvacetiletemu dejovemu rozptylu je zabavna a musim rict, ze ji to nejvice seklo v jeji nejmladsi postave. Herecke vykony pod Almodovarovou taktovkou jsou jako vzdy temer bez chyby, stejne jako vizualni stranka filmu. Osobne me prekvapuje relativne nizke hodnoceni a to i od uzivatelu, kteri maji Almodovara v oblibe... Ja osobne videl skvele vypointovane drama. Videno v ostravskem Minikine, 67 divaku. (11.08.2016)

To nejzásadnější a nejzajímavější - vztah matky Juliety a její dcery - je ve filmu bohužel upozaděno ve prospěch jiných dějových zákrut. Nabízejícím se odůvodněním je to, že Almodóvar volně adaptoval hned tři povídky, z nichž jedna se zabývá aférkou hlavní hrdinky ve vlaku a druhá její návštěvou u rodičů a až v té třetí se řeší její vztah s dcerou, leč také pouze z pohledu matky, nehledě na nedostatek prostoru k jeho zevrubnému podchycení. Přitom zahrnutí dceřina pohledu, který ve filmu zásadně chybí, by bylo rozhodně obohacující, minimálně z hlediska náhledu do jejích psychologických motivací a vnitřních pohnutek. Takhle si sice divák může užít umně natočený film s poměrně silným příběhem o dávných křivdách, o bolesti matky, jejíž dcera se k ní nechce znát, a o nešťastném rozhodnutí raději v sobě problémy a výčitky dusit, než o nich otevřeně mluvit a řešit je, ale zároveň se neubrání pocitu, že mu uniká něco, co zůstalo nevyřčeno. Obě herečky dělící se o hlavní roli jsou tak dobré, že svými výkony téměř dokáží zakrýt to, jak se film snaží tvářit spletitě a chytře, ale přitom obsahuje spoustu děr ve vyprávění a zbytečně přesouvá svoji pozornost na všechno možné, jen ne na to, co mělo tvořit jeho základ. Delší recenze ZDE. (27.07.2016)

Almodovar nikdy nezklame, v roce 2016 nabízí skvostné drama s lehkým nádechem thrilleru. A tentokrát si nezvolil jen tak jednoduchou předlohu - povídku laureátky Nobelovy ceny za literaturu nemůže filmově zpracovat jen tak nějaký nazdárek. Tradičně se mu povedlo vybrat okouzlující obsazení, ve Španělsku je to asi zatraceně jednoduché, kouzlo a šarm má každá druhá Španělka, ale ještě musí k tomu umět i hrát. Příběh je výborně vystavěn, diváka udržuje v příjemném napětí, jak se bude dále vyvíjet a hlavně jak skončí. A tento typ konce není určen pro všechny. Závěrem bych vyzdvihnul barevnou nápaditost a hezkou hudbu. (27.12.2016)