Julieta

Neumětelsky vystavěný triptych, který zpříjemňují jen dvě hlavní herečky. Všudypřítomná návodná hudba mimochodem nijak nepomáhá telenoveloidnímu námětu. Za zmínku stojí i slabá, doslovná kamera, která mnohdy připomínala filmy s náměty od Rosamundy Pilcher. Takovou jsem u Almódovara viděl poprvé za jeho filmografii a znova nechci vidět. Přesto všechno ještě stále umí režijně udržet v divákovi pozornost a zájem, otázkou je jestli mu to diváci potřetí v řadě prominou. Já spíš ne. (08.11.2016)

Pedro Almodóvar mě tímto filmem nijak zvlášť nepřesvědčil svým obrovským talentem pro kvalitní španělská dramata. Naopak jsem měl pocit, jak kdybych koukal na španělskou červenou knihovnu. Na druhou stranu mě opět přesvědčil o tom, že o krásné Španělky on nemá nouzi. Adriana Ugarte mě očarovala okamžitě a to jsem o ní před tím ani nevěděl. (29.07.2017)

"Říkal jsem si: "Tak krásná žena a tak sklíčená."" Vytříbené obrazové kompozice v podmanivých záběrech, umocněné takřka všudypřítomným kontrastem červených a modrých odstínů, jejichž symbolika přítomnosti i minulosti, stáří či mládí, smutku nebo radosti, ale hlavně viny versus odpuštění nenápadně doplnila celý příběh vyprávěný prostřednictvím víceméně nezajímavých dialogů ve víceméně zajímavých scénách, mezi něž bezpochyby patří ta s jelenem, jehož upřený pohled jakoby předznamenával nešťastné události, které tak osudově zasáhly do života hlavní hrdinky tohoto filmu. (18.08.2016)

Až v tomto filmu jsem si uvědomil jak je červená krásná. A to už jsem jí vnímal v Sin City a v Americké kráse. Nechal jsem se kochat touto barvou která pulzovala celým filmem a dodávala mu krásné umělecké pozadí. Červená barva je neoddělitelnou součástí tohoto srdcervoucího příběhu, vyjadřující lásku, teplo, vášeň, vztek, nebezpečí. Umělecké dílo, v kterém něco chybělo : 70%. (26.03.2017)

To nejzásadnější a nejzajímavější - vztah matky Juliety a její dcery - je ve filmu bohužel upozaděno ve prospěch jiných dějových zákrut. Nabízejícím se odůvodněním je to, že Almodóvar volně adaptoval hned tři povídky, z nichž jedna se zabývá aférkou hlavní hrdinky ve vlaku a druhá její návštěvou u rodičů a až v té třetí se řeší její vztah s dcerou, leč také pouze z pohledu matky, nehledě na nedostatek prostoru k jeho zevrubnému podchycení. Přitom zahrnutí dceřina pohledu, který ve filmu zásadně chybí, by bylo rozhodně obohacující, minimálně z hlediska náhledu do jejích psychologických motivací a vnitřních pohnutek. Takhle si sice divák může užít umně natočený film s poměrně silným příběhem o dávných křivdách, o bolesti matky, jejíž dcera se k ní nechce znát, a o nešťastném rozhodnutí raději v sobě problémy a výčitky dusit, než o nich otevřeně mluvit a řešit je, ale zároveň se neubrání pocitu, že mu uniká něco, co zůstalo nevyřčeno. Obě herečky dělící se o hlavní roli jsou tak dobré, že svými výkony téměř dokáží zakrýt to, jak se film snaží tvářit spletitě a chytře, ale přitom obsahuje spoustu děr ve vyprávění a zbytečně přesouvá svoji pozornost na všechno možné, jen ne na to, co mělo tvořit jeho základ. Delší recenze ZDE. (27.07.2016)