Dellamorte Dellamore

Dellamorte Dellamorte poukazuje na Jacksonove skoré ranné filmy, ale to len preto, aby nás to zmiatlo a vyviedlo z rovnováhy. Tento film síce obsahuje dve nebezpečné línie medzi dvoma zriedka odlišnými tretinami a hlavne oto tu ide. Kým prvá polovica rýchlo stúpa, tá druhá sa akokeby uberá a znovu sa vráti do pôvodného stavu. Režisér Michael Soavi sa nebál riskovať a urobil len dobre že dej umiestnil na cintoríne uprostred temných nočných tvorou, ktorý vždy za splnu mesiaca vychádzajú zo svojich hrobou a tichulinko sa blížia k svojmu hostiťeľovi. Tým hostiťeľom není nikdo iný, než náš Francesco Dellamorte, ktorý si dal za cieľ ochraňovať cintorín a zabíjať mŕtvych zombíkou. Tých je tu nesmierne veľké množstvo a samozrejme aj pekne nakrútených gore scénok, pri ktorých budete len premýšľať a spomínať na rôzne iné filmy v tých časoch akými boli Evil Dead 2, Bad Taste a Braindead. Ak ste fanúšikom talianskych chuťoviek, odporúčam vám nečakať a rovno si film Dellamorte Dellamorte zohnať, sklamaný určite nebudete 80 percent. (23.12.2009)

Jeden z nepodivnějších a nejabsurdnějších filmů co jsem kdy viděl. Čekal jsem něco na způsob Jacksonových děl Braindead a Bad Taste, ale tenhle snímek je v mnoha směrech jiný. Dellamorte Dellamore je hororová parodie s několika pytli morbidních a černohumorných výšplechtů, ale zároveň řízlá pořádnou dávkou romantiky. Hlavní hrdina se musí starat o hřbitov, do čehož spadají i přesčasy v podobě zabíjení oživlých mrtvých, za které žádné peníze nedostává a stěžovat si nemůže, protože by ho jinak vyhodili. Dále má problém s tím, že se opakovaně zamilovává do stále stejné ženy, jež se neustále převtěluje do jiných těl a přitom ji nemůže získat, poněvadž mu vždy buď stihne umřít, nebo ho odmítne. A aby toho nebylo málo, tak má k ruce sice hodného, ale jinak na hlavu krapet slabšího pomocníka, který nikdy není tam, kde je ho zrovna potřeba, stále požírá špagety a nechce se vzdát své nemrtvé, do které se hned na první pohled zamiloval a poblil ji…ehm, láskou. No zkrátka život tohoto správce místa odpočinku není žádný med… Divák, nebo alespoň já ano, se někdy směje až se zabřicho popadá, jindy jen šokovaně a nejistě zírá na obrazovku, co že se to zrovna stalo. Atmosféra filmu je maximálně zvláštní, nejde ji nějak uchopit, jen prožíváte a nestačíte se divit. Navíc se v průběhu mění společně s hlavním hrdinou a ke konci jsem ji už moc nepobíral, stejně jako jeho (realita či snové představy?). Velmi výrazná je i vizuální stránka. Prozatím hodnotím slabšími 4*, ale tuhle věc si chci v budoucnu zopakovat a případně i pozměním hodnocení. „Ne, prosím ne! On mě jenom jí.“ – „Uhni stranou!“ – „Starej se o sebe! Můžu se nechat sníst od koho budu chtít!“ ; „Já jsem Valentina. Nepotkali jsme se už? Ach, už si vzpomínám. Poblil jsi mě. To bylo sladké.“ ; „Nemůžeme, já jsem naživu a ty jsi mrtvá.“ –„Já nemám předsudky, můj milý.“ (09.08.2013)

Musí se nechat, že Dellamorte Dellamore je nesmírně chytrý a propracovaný co do scénáře a všemožných metafor, pročež z tohoto důvodu vemte za vděk následující (-spoilerovou-) interpretaci: Celý příběh se odehrává v hlavě Franca, inženýra, který je v kómatu poté, co zabil několik lidí - vlastní rodinu, klienty děvky, která neopětovala jeho lásku apod. Jeho temnou stránku představuje Francesco, zatímco tu dobrou Gnaghi. Gnaghi dokonce dovede zkompletovat „skull puzzle“, jakousi metaforu smrti. Tím dává najevo, že smrti rozumí a nebojí se jí. Také proto si jako jediný dokáže udržet vztah s hlavou zombie holčičky. Zombíci vylézající z hrobu symbolizují Francovy vnitřní démony, pocit viny, přičemž Ona-děvka (celkem šukézní Anna Falchi) je z nich nejhorší. Tunel na konci není nic jiného než tunel smrti, který člověk spatří, když umírá (vědci ovšem už dávno zjistili, že tunel vytváří bio-chemické reakce v mozku, kterými reaguje na umírání těla, čili žádná metafyzika za tím není, ale to je vedlejší). Tunel ale končí, cesta nenásleduje. Zdá se, že smrt kamsi zmizela. Francesco tedy nabíjí dvěma náboji zbraň. Jenže vítězí dobrá stránka, Gnaghi zbraň zahodí, jejich role se prohazují. Franco konečně vyhání démony a v klidu umírá. (14.06.2008)

Dokonalosť. Film, v ktorom vedľa seba v symbióze nažíva láska a smrť, humor a tragický pocit života, svetlo a temnota, vysoký, štíhly a "urodzený" hrobár a jeho malý, tučný a dementný pomocník. Cintorín je tu ponímaný ako javisko sveta, ono univerzálne teatrum mundi a Soaviho vizuálna a filozofická pocta slávnemu Bocklinovmu Ostrovu smrti je len jednou z mnohých chutných ingrediencií, ktoré z tohto filmu robia klenot. Možno sa čudujete, prečo do hodnotenia "zombíckeho" filmu cpem filozoficko-estetické bláboly, ale presne o tom je tento film. Všetko je to o rovnováhe, ako v prvej vete Smaragdovej dosky Herma Trismegista: To, čo je hore, je to isté, ako to, čo je dole, aby bola naplnená jednota všetkých vecí... (14.08.2006)

Hodně originální zombie horor a navíc hezky prošpikovaný humorem. Úděl hrobníka, kde ožívají mrtvoly, není jednoduchý. Mrtvolky po týdnu ožívají a je potřeba je střílet a vracet zpátky do hrobů. To jde hlavnímu hrdinovi náramně. Do toho nějaká ta zvrácená romantika a je o zábavu postaráno. Dellamorte Dellamore je svým způsobem docela zvláštní film a nabízí také umělecký zážitek. Humor možná není takový ten, kdy se popadáte za břicho, ale úsměv na tváří dokáže vykouzlit. Mezi klasickými zombie horory je Dellamorte Dellamore jako takové ošklivé káčátko, ale ne svou ošklivostí, ale tím, jak z žánrovky vybočuje. Makabrózní netradiční podívaná! (17.09.2019)