see_sawandrew

Děsivá společenskokritická úvaha přenesená na plátno v podobě vynikajícího McDowella a pomocí zručné režie Stanleyho Kubricka. Mechanický pomeranč je nadčasové dílo kladoucí možná nejdůležitější lidskou otázku - otázku svobody. Clockwork Orange ostře naráží na vliv vlády (respektive její praní špinavého prádla) a zobrazuje člověka jako její loutku, kterou se nedobrovolně stává právě Alex. Film je díky sofistikovanému obsahu napěchovaný silnými scénami, přičemž některé získávají náboj i zásluhou filmových prostředků. Za zmínku stojí Kubrickova úžasná práce se zvukem, kdy rány obušku jsou znázorněny pomocí hudebních prvků, a střihem, který je rytmizován podle Beethovenovy Deváté, když se stříhá na detaily těla Ježíše Krista. A nakonec tu máme klasickou hudbu (zejména vynikající Rossiniho kompozice), která společně s ultranásilím působí velmi provokativně. Nejlepší Kubrickův film a jeden z nejlepších filmů vůbec. 100% Dobrota přichází s ctností. Spočívá ve volbě. A když člověk ztratí možnost volby, přestává být člověkem. PS: První záběr je geniální...

Filmový modernismus v té nejkrystaličtější podobě. Persona je precizní analýzou nalomené ženské identity a asi nejlepším dosud natočeným pojednáním o psychologickém sváru emoce a masky. Anderssonová a Ullmannová zde rozehrávají své životní výkony - plamenná Alma jako jeden princip, a v kontrastu s ní tichá a kamenná Elisabeth, oběť "persony". Během dlouhých monologů se podprahově spojují složité nitky vedoucí až k surrealistickému prologu, který zpočátku působil více provokativně než sdílně, i když nesmírně sugestivně. Tomu napomáhá až mrazivě dokonalá forma, která nejen že poukazuje na filmovost díla, ale také pomáhá skrytému obsahu vystoupit na povrch. Kompozice záběrů na dvě ženy jsou tak precizní, že jeden plán obrazu často tvoří významovou zkratku dalšího plánu (většinou jde o hru s obličejovou mimikou) při zachování maximální přirozenosti, takže je divák vnímá intuitivně. Persona je film plný narativních experimentů, ambivalentních situací a komplikovaných vodítek, díky nimž není vůbec jednoduché jej interpretovat. Při každé projekci vlastně řekne něco nového, podobně jako Antonioniho Zvětšenina, a proto si zaslouží cenné místo mezi filmy nikoli nepochopitelnými, pouze o něco abstraktnějšími, než je v kinematografii obvyklé. Persona, má láska. 100%

Film geniální absolutně ve všech směrech, ale zejména formou dalece převyšující nejen naše, ale i světové filmové klenoty. Způsob, jakým si Milota hraje s kamerou, a jak se téměř avantgardně stříhá, je vskutku fascinující. Střih, který považuji za vůbec nepreciznější složku filmu, hravě vybírá ty nejvýmluvnější detaily až makrodetaily a porušuje kontinuitu filmového času. Prolínání jednotlivých scén, kdy poslední záběr jedné scény vizuálně patří stále do ní, ale zvukově a obsahově startuje scénu další, je zase typickým odkazem nástupu nových vln do české kinematografie. Podobností s dalšími světovými formáty je samozřejmě mnohem více - kompozičně propracované záběry s mystickými nádechy (krematorium) mohou připomínat jak Bunuela, tak Bergmana. Také sugestivní hudba Zdeňka Lišky jen dopomáhá ponuré atmosféře, aby vyplula na povrch. Technická preciznost vrcholí použitím rybího oka, které perfektně dokresluje psychologický profil pana Kopfrkingla. Obsah si s formou v ničem nezadá: celý snímek je prošpikován černohumornými hláškami, přičemž většina z nich ladně vyplyne ze sametového monologu Rudolfa Hrušínského. Film je tedy mimojiné i komedií, z níž nejryzejšími ingrediencemi jsou dotvořené postavy pro film - dvojice Myslíková-Menšík, jež se nachomýtne při nejrůznějších situacích a funguje jako skvělý minimalistický oddech od koncentrované depky. Spalovač mrtvol je totiž bezpochyby hlavně silně morbidním hororem o rozkladu lidské duše až do nejmenších zrnek popela. Juraj Herz vytvořil precizní filmové dílo, které se dotýká také tématu nacismu, války, holocaustu a mnohých dalších hrůz tehdejší doby, a snad jen opravdoví znalci dokáží interpretovat Spalovače mrtvol záběr po záběru. Snímek totiž obsahuje o dost více než původní Fuksova předloha. Jeho největším bonusem je samozřejmě role famózního Rudolfa Hrušínského. 100% "Zinuško, když máme tak vzácnou návštěvu, nechtěla bys zahrát něco na klavír? Třeba Mahlerovy Písně o mrtvých dětech... a nebo něco úsměvnějšího - Saint-Saënův Tanec kostlivcův."

Můžu stokrát vzpomínat, jak jsem plakal pro Artaxe, jak jsem s Atreiem truchlil uprostřed bažiny, bez naděje a chuti pokračovat v životě, nebo jak jsem trnul strachem pod sfingami... a celé to mohu uzavřít nostalgickou vzpomínkou na roztomilé triky, ale to bych jen kroužil kolem. Síla filmu totiž nekončí u divákova přechodu do dospělosti - právě tady začíná, protože teprve s odstupem času divák může porozumět tomu, co vlastně jako malý dobrodruh vnitřně pochopil, ale co ještě nedokázal plně vstřebat, protože létal v oblacích na Falcovi. Nekonečný příběh je dokonalá ukázka, jak šeredně Platón ve svém mimetickém přístupu šlápl vedle. Lidé mají od pradávna potřebu snít, protože právě díky snění se mohou vyrovnat s realitou kolem sebe (jako Bastien se smrtí matky). Nekonečný příběh se ve výsledku dá pojmout dvěma způsoby: buď jako oddechovou pohádku, kde divák (ne)vědomě naplňuje pointu filmu, anebo jako promyšlené a komplexní metadílo, v němž je shrnuta zásadní funkce umění, respektive fikce. Až ve druhém případě vypluje na povrch to intimní a naléhavé oslovení nejen dětí, ale všech... a prosba, aby jedinec přijal a sám tvořil fantazii, protože je stejně důležitá jako voda a vzduch. Film se pak už stane pouze prázdným plátnem, čekajícím, až ho divák zaplní. Technické nedostatky naprosto ztrácejí relevanci, protože v tak čisté moudrosti žádný nedostatek není. 100%

S výjimkou Zelené míle a Vykoupení z věznice Shawshank je s adaptacemi Kingových děl problém - téměř žádný horor se nepodařilo natočit tak, aby byl kvalitativně aspoň po kotníky knižní předloze. Osvícení je samostatný případ, kdy film nechává knižní předlohu daleko za sebou. Kingovi se toto Osvícení vůbec nelíbilo, protože film jen zlehka naťukává Kingovo citlivé téma alkoholismu a jeho vlivu na Jackovu postavu a místo toho nám na plátno pustí Nicholsona, který se bez jakéhokoli vlivu alkoholu či hotelového genia loci tváří jako magor. Kingova kritika je zde však přece jen naivní, protože knižní předloha zdaleka není tak silná a strhující jako Kubrickova volná adaptace. A to díky třem kooperujícím složkám - jednak je to dokonalá, stylizovaná práce kamery (jízda za autíčkem, švenkování dle čepele sekery), za druhé mrazivá avantgardní hudba Krzysztofa Pendereckého, a za třetí perfektní dialogy jako výsledek Kubrickovy invence, jak po stránce textu, tak snímání. Kubrick velmi zajímavě pracuje s dynamikou scén a v dialogových scénách nebo v tichu minimálně využívá střihu. Vyjma amosférických střihovek Dannyho vidin Kubrick nechává obraz a zvuk proplouvat k divákovi doslova s hypnotizujícím účinkem. I díky tomu se Overlook tak silně jeví jako izolované, deprimující místo; krásné na pohled a šílené uvnitř. Snad ani nemůže existovat filmový fanda, který by neznal záběr na krev valící se z výtahu. Osvícení tak sice selhává jako adaptace knihy, avšak jako samostatné výpravné a komplexní dílo může neohroženě kralovat hororovým dramatům. Doporučuji samozřejmě režiserskou verzi. 100%"Wendy! I´m home!"

Nádherná, hláškami nabitá pocta italské hororové škole. Film se však absolutně vymyká všem konvencím béčkových hororů. Pohyby kamery jsou obdivuhodně vypiplané a kompozice záběrů úžasná. Přidáme-li hudbu, film nepřestane překvapovat měrou bizarních motivů, zdánlivě nespojitelných dohromady. Tak skvělou symboliku a pointu jsem ještě v žádném hororu neviděl. O hercích netřeba mluvit. Paráda. Rozhodně jedno z největších filmových překvapení mého života. Takto chytrý, romantický a zároveň černohumorný film nikdy nenatočil ani Burton. Dokonalý poslední záběr, dokonalý počin. 100% PS: Koho tematika filmu zaujme, možná mu v interpretaci pomůže legenda o Azraelovi.

Velké plátno, Director's cut: Film pro všechny lidi s fantazií. Film o jsoucnu jednoho člověka, na kterého andělé zapomněli. Anebo prostě mozaika hypotetických životních rovin, jak chcete. Navíc v naprosto podmanivém audiovizuálu. Nedostatky tu samozřejmě jsou. Ale ty se v tak neskutečně složité naraci prostě musejí objevit, teorie chaosu je na film ještě skutečně příliš složitá. Technicky jde o vyvážený, nápaditý počin s prvky magického realismu. Jedná se o jemnou práci s barvami (symbolika červené, modré a žluté - každá rovina příběhu je tónovaná jinak), kompozicí záběrů, dvojexpozicí, dynamickými střihovými přechody a metaforami (skvělé jsou třeba rozbíhající se koleje, jasně symbolizující nekonečno možných životních drah). Úchvatná forma, která si hraje s podobností jednotlivých scén (objetí milenců) nebo s počítačově vymazlenými makrojízdami kamery, se stává samostatným narativním prvkem. Uhlazené přechody mezi jednotlivými realitami úspěšně navozují pocit, že nesledujeme rozkouskované části, ale jeden pomíjivý, bizarní celek. Hra s formou je krásně vypilována i samostatným významem skvěle vybrané, živé hudby, na níž se dokonce podařilo znázornit skok ve filmovém čase. Obsah, který kombinuje klasické melodrama s mnohovrstevnatým thrillerem, má díky pointě filmu obrovský přesah a je aplikovatelný na kteroukoli životní situaci. Film je velmi postmoderní hlavně svou intertextuálností - na filmy, hudbu i literární díla odkazuje obsahově i formálně (jak je znát z několika doslova okoukaných záběrů, třeba z Věčného svitu neposkvrněné mysli). Nicméně, Dormael natočil něco zcela jiného než režiséři, kteří se už pokoušeli natočit film o cestování časem, teorii chaosu či motýlím efektu (srovnávání s Osudovým dotekem, Donnie Darkem nebo Fontánou je naprosto mimo). Mr. Nobody je v podstatě jen puzzle existenciálních úvah a nepříjemných pravd, ovšem s obrovským potenciálem pro divákovu interpretaci. Kdo přistoupí na velmi vděčný prolog o holubí pověře, bude mít mnohem jednodušší práci - tedy pokud je ochoten přijmout život jako řetězec alternativních realit, které nemáme šanci odhalit a už vůbec ne vědomě ovlivnit. Vedle například výborného Trierova snímku Prolomit vlny je Mr. Nobody rozhodně nejlepším filmem o holubí pověře. Své poselství dokonce znázornil tak výborně, že většina zlenivělých diváků má problém se smířit s jeho absencí kauzality a zahazuje film poměrně banálním verdiktem "vždyť to nakonec nikam nevedlo." A přitom už samotný prolog napovídá, že film se hodlá veškeré didaktice vysmát, což vzhledem k přijetí diváctva působí více než vtipně. Na to, jak je Mr. Nobody vizuálně vypiplané pozlátko, je o to pozoruhodnější svým velmi nemainstreamovým vyzněním. 100% "As long as you don´t choose, everything remains possible."

Tvorba Johna Carpentera je kvalitativně velmi rozkolísaná a obsahově různorodá, nicméně jistý tematický pilíř v jeho filmech lze najít. Základem je rozhodně jeho nejslavnější filmové dílo: The Thing, v němž navzdory obecnému mínění nejde ani tak o stísněnou hrůzu zamořené polární stanice jako o regulérní apokalyptickou vizi, kterou film nabízí. Proto je v The Thing mnohem důležitější a děsivější scéna, v níž doktor zoufale demoluje počítačovou ústřednu, než všechny scény s mimozemskými metamorfózami dohromady. Režisérovo hračičkářství v oblasti speciálních efektů rozhodně dokáže solidně zmást, a je pak velmi snadné Carpentera zařadit do podobných škatulek jako Fulciho nebo dokonce Raimiho či Jacksona; nelze však popřít, že nosným prvkem jeho hororů je něco zcela jiného. V případě In the Mouth of Madness je důraz na obsah ještě znatelnější a dokonce si troufám tvrdit, že speciální efekty na hony páchnoucí osmdesátkami jsou spíše záporem než kladem filmu. Carpenter si skvěle pohrál s detaily a dokáže navodit zneklidňující atmosféru pouhými statickými záběry na kostel, prázdnou ulici, nebo na mozaiku s archandělem Michaelem. Také scénář obohacený o úryvky z Caneových děl (velmi silná inspirace Lovecraftem) dokáže překvapit svou vypiplaností. Všechno do sebe pak zapadá, když se poselství filmu odhalí v poslední čtvrtině. Je to zejména geniální metafora na sílu víry a neskutečně ironická apokalypsa, co posouvá In the Mouth of Madness mezi jedinečná filmová díla, jako je Shining, The Others nebo Sixth Sense. Narozdíl od těchto slavných filmů je však In the Mouth of Madness implicitnější v detailech, díky čemuž nemá šanci říci úplně vše hned při prvním zhlédnutí. Až po několika projekcích vyjde najevo, jak drzý a sarkastický film Carpenter natočil, a jak alternativní přístup k hororu zvolil, ačkoli zachoval mnoho ze svého tvůrčího fetiše. In the Mouth of Madness klame tělem tak dobře, až mu to občas škodí. Každopádně jej považuji za jeden z nejlepších hororů vůbec, protože má v sobě až příliš mnoho reality. Anebo víry ve fikci. 100% "Takže... Tvoje knihy jsou sračky!" - "Musíš si přečíst tu novou. I jiné měly efekt, ale z téhle se určitě zblázníš."

Nádherný film. Především pro ty, kteří podobně jako já neočekávali a ani nechtěli akcí nabitý film, který bude pod povrchem prázdný jako stará flaška od piva. V jako Vendeta je skvěle stylizované drama, které v jistých chvílích srší emocemi i napětím. Vzhledem k tomu, že jde o adaptaci komiksu od komiksového boha, jsou obavy z kompromisního obsahu logické, ale Vendetta je může s úsměvem smést ze stolu. Takto sofistikovaný film se těžko hledá. Ať už jde o způsob, jakým se kancléř se svými kumpány dostal k moci, tak samotná psychologie hlavních postav. Závěrečná sekvence a strhávání masek (proměna celistvé myšlenky v individuální identity) má přesně ty emocemi nabité grády, které u filmu miluji; stejně jako strhující střihovka zrození revolty v obou charakterech - v ohni/vodě; anebo skvěle vygradované domino. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. 95%

Čistá radost. Jestli někdo skutečně umí natočit funkční patetickou pohádku, pak je to Kosinski. A jestli někdo je ochoten jít až za hranu svých možností, aby vzniklo něco výjimečného, je to právě Cruise. Tihle dva vytvořili něco naprosto dechberoucího. Dvakrát prožito ve 4DX kině, které mi s tímhle filmem dalo totéž, co si před dvanácti lety lidi odnášeli z 3D projekcí Avataru. Nejlepší hollywoodský film za posledních nejmíň 10 let. 100%