Klub vyvolených

Velice příjemný film ze školního prostředí. Kromě již tradičně skvělého Kevina Klina mě velice příjemně překvapila dětská, nebo raději pubertální role Emile Hirsche, za zmínku stojí také exteriéry co do atmosféry a barev. A že konec filmu trochu sklouzává do moralizování? Nevadí (alespoň mně), jestliže je zabaleno do takovéhoto hávu. (14.03.2005)

Po stopách Emila Hirsche.. "Klub vyvolených" je přesně ten typ filmu, který se hodí na deštivé nedělní odpoledne - neurazí, nenadchne.. Vidět jej můžete, ale kdyby jste se k němu nedostali, tak se nic neděje.. Kdyby nebyl snadno srovnatelný s mladším snímkem " Společnost mrtvých básníků", kde navíc hraje můj oblíbenec Robin Williams, tak by asi udělal více parády.. Obsazení ústřední dvojky - Kevin Kline a Emile Hirsch - bylo výborné, ale scénář spíše nudil.. Příběh klouže po hladině a všechny "dramatické" zvraty působí mělce.. Bavila mne pointa postavená na skoku v čase.. (27.01.2019)

Kevin Kline v roli vynikajícího a charakterního učitele se ve své třídě potkává s nadanými žáky, které představují mladé herecké naděje současnosti. Je tu Jesse Eisenberg, který si i zde střihl chytrého šprtíka, Paul Dano v jedné ze svých kladných rolí a v neposlední řadě také Emile Hirsch. Ten představuje asi ten nejzajímavější charakter, u něhož až do posledního okamžiku v závěru snímku netušíte, jaký vlastně je, a co to na nás pořád hraje. Snad jediné, v čem mě snímek lehce zklamal, jsou charaktery studentů. Myslela jsem, že budou barvitější, rozmanitější a zatím mi všichni přišli stejně hodní, pilní, poctiví a slušní. Žádní buřiči ani třídní hvězdy. Ale jelikož ten hlavní zde měl být Emile Hirsch, na ostatní se už příliš nedostalo. Možná to byl záměr a možná prostě ti ostatní zůstali tak trochu upozaděni. Tak jak tak, jedná se o příjemný snímek a také jeden z těch filmů, díky němuž jsem se dozvěděla něco nového, což je na filmu jedna z nejlepších věcí. Dokáže člověka obohatit, dozví se o dosud neznámých skutečnostech, událostech, osobnostech, činech a celkově si rozšíří obzory. No, řekněte, slyšeli jste někdy o někom tak nesmyslného jména, jako je Shutruk-Nakhunte?:) (29.03.2014)

Kdykoliv se snažím The Emperor’s Club nějak shrnout, chce se mi napsat, že ten film je skvělou ukázkou aristotelovské etiky, načež mi dojde, že Etiku Nikomachovu četl málokdo a že jsem asi jediný šílenec, který má chuť rozebírat ve filmovém komentáři eudaimonii a morální teorie. Jenže paralel mezi Aristotelovými myšlenkami a filmem o učiteli, který věří, že může změnit jednoho ze svých studentů k lepšímu, je tolik, že se nabízí alespoň několik zmínit. Stejně jako Aristoteles i učitel antických dějin William Hundert z The Emperor’s Club zastává názor, že morální hodnoty musí být v lidech rozvíjeny, a považuje proto formování žáků za svou povinnost. Stejně jako Aristoteles, podle něhož neexistují žádné univerzální morální zákony a jen osoba jednající v souladu s rozumem a ctnostmi může pochopit, co je správné udělat, se i William Hundert dostane do situace, kdy je jeho jedinou nadějí vsadit na svůj úsudek a doufat, že jeho rozhodnutí bylo za dané situace správné. Stejně jako Aristoteles, který považoval vedení racionálního, ctnostého života za jediný způsob k dosažení eudaimonie (= spokojeného života), i William Hundert věří, že pro plnohodnotný život je potřeba být morální osobou. A konečně stejně jako Aristoteles i William Hundert nakonec dospěje k přesvědčení, že eudaimonii, podstatu svého bytí, nemůže hodnotit na základě izolovaných momentů štěstí nebo bolesti, ale jako shrnutí všeho, k čemu jeho život vedl. The Emperor’s Club jsem viděla poprvé před několika lety a tehdy mě zaujal primárně kvůli nedokonalosti hlavního hrdiny, nečernobílému vidění světa a skvělému obsazení v čele s Kevinem Klinem; dnes mu jakožto člověk, který má morální filosofii poměrně rád, musím přihodit i tu poslední, pátou hvězdičku. (27.02.2010)

Uz davno ma nejaky film neiritoval ako tento. Zo zaciatku to dost pripomina legendarny film Spoločnost mrtvych básnikov. Len za tu pokrokovu osobu, ktora vnesie cerstvy vietor do zastaraleho skolskeho systemu tu nie je ucitel ale student. Lenze po chvili je ten pokrokovy student definovany ako clovek, ktory sa mýli a tak sa zazracne docasne prispôsobi, aby to vyustilo v incident, ktory ukaze, ze sa nezmenil a je jasne definovany ako totalne zlo. A to sme este len v polovici a ja som si nevedel predstavit kam by mal film smerovat dalej. Nasleduje skok o 25 rokov neskôr a dôjde k repete tej zlomovej udalosti v ktorej sa ukaze, ze sa nic nezmenilo. Pointa? Vysledkom ma byt nejake protivne ponaucenie, ze nie je dôlezite nieco dokazat, ale hlavny je spôsob akym to clovek dokaze, aby sa mohol pozriet do zrkadla. Proste ucel nesväti prostriedky. S tym by som suhlasil, keby postavy, ktore sa rozhodnu spravat čestne na čele s naivnym ucitelom neboli znazorneni ako idealisti, ktori sa do realneho sveta nehodia. Zo zlom sa da bojovat cestne ale tvrdo. Zatialco idealisticky ucitel zakazdym sklopi oci a usi a v rozhodujucej chvili nepotresta studenta za jeho chyby. Pravdepodobne keby to spravil, tak by sa z neho taky parchant nestal. Takze nielenze nie je schopny si poradit s problemovym studentom ale aj to, ked sa ukaze, ze nie je schopny viest skolu a nie je zvoleny za riaditela tu je podane ako nejaky podraz. Z filmu mam pocit, jak keby ho napisal nejaky absolutne naivny idealista, ktory sa snazi presvedcit divakov, ze zastaraly spôsob zmyslania je ten najspravnejsi, ale vôbec nechape, ze ked by s touto filozofiou chcel nieco dosiahnut, tak by mal za neho aj bojovat a nie sa zbabelo neustale stiahnut. Proste filozoficka stranka filmu mi vôbec nesadla. Co sa tyka hereckych vykonov, tak je to natocene dobre. Najviac ma zaujalo niekolko dnes uz dost znamych xichtov v ulohach studentov. Ale cele to naivne posolstvo ma strasne sralo. Evidentne som jeden z mala. (27.09.2016)