Adiemus

Jeden z nejpůvabnějších českých filmů a moje srdeční záležitost.

Provence nebyla nikdy půvabnější.

Jeden z případů, kdy film předčí předlohu. Opominutí určitých částí a vyzdvižení jiných příběhu velice prospělo. Právě na tomto filmu je znát, že autor předlohy Forster byl silnější v psaní mužských postav a režisér to velice dobře dokázal zúročit (na rozdíl od podivné postavy Lucy v předchozím Pokoji s vyhlídkou). Scéna s "dopadením" a následným odsouzením Risleyho, která je napsaná pouze ve filmovém scénáři, je velice vhodným pověstným kamínkem, který rozpoutá lavinu netušených následků - v tomto případě (proti knize) daleko věrohodnější "obrácení" Cliva Durhama k "normálu" z důvodů nikoliv fyziologických, ale kvůli obyčejnému strachu ze ztráty politické kariéry, odsouzení společnosti - ze ztráty všeho, čím se jeho rodina pyšnila. Maurice i Alec svůj strach překonají. Oproti předloze je ve filmu dovedena do důsledku symbolika otvírajících a zavírajících se oken, počínaje scénou, kdy Maurice navzdory dešti otvírá s neadresnou touhou okno, přes moment, kdy Alec (jako mnozí pohádkoví hrdinové) vyšplhá, byť zcela realisticky po žebříku do Mauriceova pokoje, aby ho (vlastně) zachránil, až po závěrečnou scénu, ve které sluha Simmons a posléze Clive zavírají nejen okna, ale i okenice jakoby na obranu před pokušením vnějšího světa. (Simmons je proti knize daleko výraznější a realitu otevřeněji chápající postava.) A způsob, jak se Annie přitulila k svému muži Cliveovi, mi připomněl daleko slavnější scénu Liz Taylor a Paula Newmanna v Kočce na rozpálené plechové střeše. Zvláštní, i v tom filmu byla mužská postava poněkud na štíru se svou sexualitou. Náhoda? Kdoví. A pořád mě udivuje, že se z trojice prakticky začínajících herců Wilby - Graves - Grant pouze ten poslední stal skutečnou hvězdou.

I když jsem film nedávno (a ne poprvé) viděla, s nadšením jsem ho při náhodné volbě televizního kanálu sledovala od začátku do konce. Mezi menu filmů ze školního prostředí je vedle Společnosti mrtvých básníků a Šprtů jako zákusek, který sice nemůžete jíst každý den, ale s rozumným časovým odstupem chutná pořád stejně dobře.

Téměř věrná - a povedená - adaptace knihy. Pravda, osud hostinského páru Tatrmužových se od knihy liší, ale filmová verze nepůsobí nijak násilně. A výhradně filmová scéna usmíření bratrů natolik zapadá do logiky děje, že jsem ji v knize postrádala.

Nechápu, že jsem zatím na Šerifskou hvězdu narazila až při mapování bílých míst westernové historie, v tomto případě konkrétně filmů s Henrym Fordem. A výsledek? Příjemný příběh bez trapných momentů, dokonce ani dialogy s ženami netahají za uši, což je skoro chronický problém westernů s Johnem Waynem. Díky černobílému obrazu nepřebíjí líbezná krajina děj, dětská role není žádný andílek, ale tak trochu uličník, který zjevně v rodině postrádá mužský element. Jako bonus mladý Anthony Perkins plus nevtíravá hudba... Takže ano, veliká spokojenost.