Bratranci

Bratranci jsou existenciální básní generačního rozkolu poválečné společnosti. Na jedné straně je svět té tradičně vnímané odpovědnosti jedince k rodinným i společenským závazkům a kultivovaná ušlechtilost udržuje kontrolu svých instinktů. Na straně druhé se odraz generační vzpoury a mravnostního rozkladu válečného utrpení promítá v rozpad morálních hodnot a s cynickým úsměvem lační po kratochvíli, velikost života vnímá a přijímá v uspokojení tělesného prožitku, a vysmívá se tak důvěřivosti vznešených ideálů. Claude Chabrol využil intimní zkušenost a narýsoval existenciální poezii rozpolceného lidského vnitřního světa, a nedává žádnou možnost vymanit se z předurčeného selhání. Hrdinou existenciální rozervanosti nitra je Charles (velmi zajímavý Gérard Blain), romantický idealista a vesnický mladík. Velkoměstský život ho nevybíravě znejistí přezíravým odmítnutím tradičních hodnot a konzumní spotřebou intimních potřeb, které ale vlastně jsou náhražkou cynicky odmítaných ideálů. Trpký pocit absolutního selhání nedokáže zabránit pádu, osud se vítězoslavně bije v hruď. Tím druhým aktérem existenciální poezie niterné rozervanosti je Paul Thomas (pozoruhodný Jean-Claude Brialy), Charlesův bratranec a lehkomyslný uchvatitel lačného ochutnávání rozkoší života. Pobavení je hlavní motivací, útěchou a generační vzpourou proti tradičním hodnotám a ustrašené malosti válečné doby. Cynismus je tím prostředkem k vymezení. Důležitou postavou filmu je Florence (velmi zajímavá Juliette Mayniel), atraktivní dívka z okruhu Paulovy cynické mládeže. Touha po změně a naplnění nitra versus cynické prostředí, které zraňuje a odráží. Z dalších rolí: Paulův kamarád a silný stoupenec bezodkladné poživačnosti lidského bytí Jean Dalbecque alias Clovis (Claude Cerval), Charlesova nejistá morální opora a osobitý knihkupec (Guy Decomble), bývalá Paulova milenka Geneviève (Geneviève Cluny), ta bezstarostně lehkomyslná Françoise (Stéphane Audran), společensky unavený italský hrabě Arcangelo Minerva (Corrado Guarducci), dobromyslná domovnice a uklízečka (Jeanne Pérez), bezstarostná Martine (Francoise Vatel), či melancholicky trudnomyslný mládenec Philippe (André Jocelyn). Bratranci jsou stylovou existenciální filmovou poezií rozervaného nitra. Cynismus je prostředkem generační revolty, odmítnutím jejich tradičních hodnot. Rozkol je zvýrazněn válečnou zkušeností a tělo je nadřazeno duši. Jedinečná , a společensky kritická, existenciální báseň! (01.08.2020)

Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí. Proto problémy a dilemata, které postavy těchto filmů řeší na mě nemají kýžený dopad, jsou to pro mě pseudoproblémy. U Bratranců jsem vnímal tento můj subjektivní přístup dosti palčivě, nenašel jsem ve filmu žádný hlubší smysl než jednoduché zacílení k dosažení paradoxní situace, která je vyřešena z hlediska postav dosti neuspokojivě. Základní ideu díla se mi pochytit nepodařilo a asi skutečně nebylo účelem na ni nezávazné dění vystavět. Spíše zajímavý náhled do rodící se "kultury", na svou dobu bezesporu svěží a vzrušující, pod tím vším však prázdnota (že by průnik existenciální nálady?). (15.08.2011)

Můj první Claude Chabrol a popravdě říkám nic moc. Filmoví teoretici si ale můžou pošmáknout. Je to film přímo pro ně, kdy se můžou nechat unášet na francouzské nové vlně. Najdou si rozkol mezi zhýralostí a odpovědností, mezi venkovem a městem, mezi láskou a sexem, mezi povinností a užíváním si života… a pak o tom můžou sáhodlouze diskutovat. Sám jsem viděl bandu převážně protivných charakterů, kteří měli pseudointelektuální kecy, stále něco předstírali, nebyli upřímní a pořádali večírky, kterým se za nás říkalo chlastačky. Motiv, průběh a výsledek byl často stejný. :-) Ale abych jen nekafral. Nudné pasáže se střídaly s těmi zajímavějšími. Popíchnutí do Francouzů recitováním německé poezie při hudbě Wágnera byla jedna z nich. Také se občas objevila zajímavá myšlenka, kdy se objevil záchvat upřímnosti a postavy si dokázaly narovinu něco vyříkat. Závěr byl z filmařského hlediska taky fajn. Nad Chabrolem hůl rozhodně nezlomím, ale dnes to bylo jen za slabší tři hvězdy. (09.02.2023)

Tento raný Chabrol mě bohužel neoslovil tolik jako režisérovy pozdější psychothrillery z 60. a 70. let, které mám velmi rád (btw. přišlo mi zajímavé, že se mi zde ani nelíbila Stéphane Audran zamlada a mnohem zajímavější mi přijde až v pozdějších letech). Postrádal jsem zde nějaké nosnější téma a takřka celou dobu jsem čekal, kdy konečně přijde nějaký zásadní zvrat, který by tu předchozí nudu věčného flákání, opíjení a kouření ospravedlnil - v podstatě jsem asi čekal, kdy tam dojde k nějakému zločinu, nebo nějakému úmrtí, poučen Chabrolovou pozdější tvorbou (překvapilo mě kupříkladu, že se zde nikdo nezabije za volantem, všemu tomu vypitému alkoholu před jízdou navzdory). V tomto ohledu mě děj filmu příliš neoslovil a přišel mi podobným způsobem "zaseklý" v době svého vzniku, jako třeba Chucijevovo drama Je mi 20 let z r. 1964, a pokud jde o závěrečné rozuzlení, cítil jsem z něj téměř rozčarování - takto to prostě skončit nemělo. Možná, že chtěl Chabrol ve své době provokovat, ale mně se takový konec prostě nelíbí - mně byl z obou bratranců sympatičtější Charles (vyloženě dojemná je jeho replika ke konci, kdy odhání dotěrnou Florence: "Musím se učit. Zítra mám zkoušku, a všechno si musím zopakovat! Už tě mám dost! Zmiz. Štveš mě. Nejsem Paul. Musím se učit. Nemám čas se opíjet. Slíbil jsem mámě, že projdu. Je to hloupé, ale záleží mi na ní. Moc by ji ranilo, kdybych zklamal. Ale to ty nepochopíš. Ty myslíš jenom na sex. A teď mi jdi z očí. Zdržuješ mě od učení."), a proto jsem těžce nesl, jak dopadl. Napadá mě, že na význam štěstí v našich životech upozorňuje třeba i Allenův snímek Match Point, ten mě ale na rozdíl od Bratranců nepopuzuje a považuji ho za myšlenkově inspirující. (19.04.2020)

Les cousins předznamenávají pozdější Chabrolovy Les godelureaux svou anarchickou rozpustilostí, která v obou filmech primárně tryská z postav, které ztvárnil Jean-Claude Brialy. Různost těchto podobných antihrdinů, dravých, divokých, egomanických, neetických - a pustých přitom také oba filmy odlišuje: starší z nich je lidštější. V komornějších záběrech se tvář mladého požitkáře zasmušuje nejen nad bezprostředním zneklidňujícím podnětem v otázce, jak jej řešit, ale i nad životem samým, a všechny tyto nápovědi se zkoncentrují do závěrečné trpké pointy. Přes velkorysou délku však tomuto snímku chybí hlubší psychologické propracování vedlejších postav - bohaté (místy až revuální) dění tak působí mechanicky, zákonitě, nemotivovaně, což vyvolává otázku, zda-li mu režisér nevěnoval až moc prostoru - zda snad i jej ona vizuální přitažlivost uvolněné Paříže konce padesátých let nezasáhla natolik, že ztratil s distancí i míru. Tváří v tvář bytostí propadajících do cizoty a nicoty ale nemůže být sladká krása Pařížanek omluvou. Dodávám, že v rámci Chabrolovy filmařské „mythologie“ tento film (herecky) parafrázuje jeho debut: dokonale převrací původní poměr Brialy - Blain. Ve scénách, v nichž se utvrzoval a problematizoval poměr obou bratranců jsem se neubránil, abych za nimi neviděl jejich „starší“ stíny. Jsem bezmála přesvědčen, že s tímto efektem Chabrol pracoval, a rozhodně to filmu přidalo. (08.05.2021)