Rocketman

Dexter Fletcher je mimojiné po Orlu Eddiem můj oblibený režisér, prošel si gangsterskou školou Guye Ritchieho a na jeho režijních počinech je to znát. Na Rakeťáka jsem se sice na rozdíl od Bohemian Rhapsody (paralely těchto dvou filmů se hledají snadno) těšil jen způle, přece jen, hitů Eltona Johna znám pouze několik. Nicméně jsem rád, že nastal takový rozmach hudebních filmů a v následujících letech se rád kouknu i na nějaké další. Tím spíše, když budou od Dextera Fletchera, který do klasického životopisu přidal několik neotřelých, ba-li až nadpřirozených prvků, a čistě po režijní stránce není tomu londýnskému rodákovi co vytknout. Taron Egerton mě podobnou rolí velmi překvapil, ale tvůrci samozřejmě dobře věděli, proč jej obsadili a nedivil bych se, kdyby si zazpíval i v nějakém příštím filmu. Úspěch filmu rozhodně tvůrcům přeji a jsem zvědav, jakou další hvězdu hudebního nebe si vyberou příště. (18.08.2019)

Přál bych Rocketmanovi, aby se na něj chodilo stejně jako na Bohemian Rhapsody, protože je vlastně stejně skvělý - navzdory tomu, jak moc se od sebe ty dva filmy liší. Ovšem nemyslím si, že má Elton John u nás stejnou fanouškovskou základnu. Ale k filmu - Elton je v léčebně, závislý snad na všem, na čem to jde, a vzpomíná. Tedy spíše "vzpomíná". Jeho život je totiž sled úžasných muzikálových čísel. Barevný, rozjásaný, hlasitý, ale s dostatkem prostoru pro ticho, dusno a ponuro. A jeho hity dostaly nový kabát přesně v tom duchu (například když se ve scéně se Saturday Night's Alright objeví indičtí tanečníci, zní indické hudební nástroje, a v jiných scénách se z jindy řízných hitů díky komornímu podání staly vyloženě balady). Všechno je to velmi nápaditě natočené - co jsou pro Bohemian Rhapsody scény z koncertů a finále s Live Aid, to jsou pro Rocketmana muzikálová čísla, při nichž ale nejde jen o zábavu, nýbrž také o emoce, protože... Protože herci, kteří to všechno předvádějí, jsou dokonalí a tím se konečně dostávám k Taronu Egertonovi. Jestli se mi v porovnání s loňskými Queen líbí něco víc, je to rozhodně jeho výkon. Obdivuhodná proměna, pěvecké nadání, schopnost usmát se a přitom dát najevo, že ve skutečnosti mu do smíchu vůbec není. Klobouk dolů, je to super a plné nezapomenutelného. (30.05.2019)

Fantasticky poňatá biografia, kde je úplne jedno, do akej miery sa drží reality. Rocketman je zjavnou a otvorenou variáciou na život Eltona Johna, kde štylisticky mieša témy jeho skladieb a hlavné motívy života do jedného podoby uleteného muzikálu. Takto by sa mali točiť hudobné biografie. A nielenže Taron Egerton neskutočné hrá Eltona Johna, no rovnako dobre mu ide aj spievanie! 9/10 (16.06.2019)

Srovnání s Bohemian Rhapsody se nabízí hned z první (uvedení do kin docela brzy po sobě, podobné hudební období, extravagantní osobitost a talent Freddieho i Eltona) a musím přiznat, že v konečném důsledku pro mě vyhrává Rocketman - je to nápaditější film, je zde mnohem důmyslněji pracováno s hudebnímy kousky, které jsou vsouvány do muzikálové fantasmagorie s prvky autobiografie a působí paradoxně mnohem autentičtějším a upřímnějším dojmem (i přes jejich fantasknost) - Rocketman navíc není tak komfortní a uhlazený jako snímek o Queenech - cesta peklem životního stylu sex drogy a rock'n'roll je zde mnohem intenzivnější, bolestnější a uvěřitelnější a o to víc si člověk užije závěrečnou katarzi, kdy se konečně všechno zlomí a nadejde cesta z podzemí znovu na povrch. Silný emocionální zážitek a naprostá hudební bomba. (22.06.2019)

Ano, výsledek bude samozřejmě každý srovnávat s nápaditým, živelným a Malekem skvěle zahraným loňským veleúspěchem v podobě Bohemian Rhapsody. Energie, výtečná kamera a střih jsou pochopitelně i tady, Taron Egerton je zrovna tak skvostný. Oba projekty navíc spojuje jméno režiséra Dextera Fletchera. Ač je u snímku o Freddiem Mercurym všude uváděný Bryan Singer, právě Fletcher po něm film dokončoval a asi mnohé doladil. Nyní přichází s britským klenotem Eltonem Herculesem Johnem. Nemám rád klasické životopisy, většinou jsou srozumitelným kusem pro všechny, jenže stejně často i strojeným a nudným zklamáním. Tenhle mezi takové nechce zapadnout. Celé je to pojaté jako jakási terapie, do které jsou citlivě zapracovaná ryze muzikálová čísla i momenty jako „klasické“ vystoupení. A pochopitelně životní mezníky včetně nejbolestivějších proher sebedestruktivního umělce. Začalo to nezájmem rodičů, pokračovalo setkáním s dvěma důležitými muži: textařem Berniem (skvělý Jamie „Billy Elliot“ Bell) a manažerem, milencem a slušným zmetkem Johnem Reidem, který spolupracoval právě i s kapelou Queen. A vystoupením v americkém klubu Troubadour, kdy měl pocit, že létá a které leccos odstartovalo. Přechody mezi jednotlivými životními etapami jsou přitom přirozené a hladké. Přesto bych si přál větší dynamiku, nějaký zásadní moment i výraznější tečku. Ano, víme o tom, že chlapec toužil po objetí, že bylo jeho extravagantní pestrobarevné odívání cestou obrany proti světu, že se zásadně podílí na boji proti AIDS, přesto bych byl místy temnější, kontroverznější, chcete-li. Každopádně natočené a Egertonem zahrané a zazpívané je to skvěle. (26.06.2019)