Fénix

Fénix se rodí z popela spálených kostí v plynových komorách. Kolik popela je třeba na zrození jednoho Fénixe? Na závěr si nicméně nezazpíváme "Speak Low", ale Weillovu a Brechtovu "Surabaja Johnny" v anglickém překladu: "Surabaja Johnny, tohle má být konec? / Surabaja Johnny, co přehluší bolest? / Surabaja Johnny. pálí to jak rána / Nemáš srdce, Johnny, a já tě mám tak ráda." ... Mnoho příběhů je podobných, některé téměř totožené, některé zaměnitelné, jiné mají stejnou pointu. Tohle je jeden z nesčetných příběhů židovských navrátilců z KZ. Dalo by se o něm hodně napsat, ale cosi mě drží na mezi zdrženlivosti. A tak z vlastní nouze použiji cizí postřeh (Marigold *****): "Příběh se sice na několika místech ocitá na hraně vykonstruovanosti, ale scenáristická schopnost vzdát se meolodramatických tahů a v literárních dialozích (i obrazech) udržet život i významovou dynamiku neselže. Finále pokládám za brilantní ukázku toho, jak se staví v nejlepším smyslu tradiční katarze..." Pozn.: Spatřeno znovu po půl roce: zvýšeno hodnocení o *, a přece jen si raději zazpíváme Speak Low: "The curtain descends, ev'rything ends too soon, too soon..." (15.02.2017)

Nevím jestli je film inspirován podle skutečné události, ale jelikož se jedná o velmi citlivé téma, tak chovám k Fénixovi hluboký respekt a úctu. Kvůli tomu, ale nepůjdu vysoko s hodnocením. Na druhou stranu, nemůžu si opravdu pomoct, ale aby se mnou emočně zahýbala jen závěrečná scéna a probudila ve mě zájem příběh sledovat je sakra málo. A taky zoufale pozdě. Rád se rochním v jemných detailech a dokážu ocenit minimalismus, jenže tohle byla prachobyčejná nuda a koncentrovaná prázdnota. A čím? Zpracováním a podáním příběhu, který mohl mít o dost drtivější dopad na diváka. Takhle jen zůstává "počkejte si na finále", ale to jednoduše nestačí a po odchodu z kina jakoby těch 100 minut vůbec neproběhlo. Jsem si ale jistý, že své obdivovatele si snímek najde. (21.02.2015)

Krásný film, jehož závěr mě emočně hodně zasáhnul. V paměti dosud chovám režisérův předchozí film Barbara, který se mi rovněž nesmírně líbil. Snad není od věci oba filmy porovnat - oba se odehrávají v Německu a jejich hlavní postavou je výrazná žena, s níž se osud zrovna dvakrát nemazlí. Fénix se vrací více do minulosti a stejně jako v Barbaře v něm hlavní role ztvárnili (herecky excelentní) Nina Hoss a Ronald Zehrfeld. Děj filmu se asi trochu zdráhá uvěření - těžko si představit, že by manžel nepoznal svou ženu - mj. po hlase - ale právě o to působivější je to finální rozuzlení. Výjimečný divácký zážitek, který budu z hlavy dostávat dlouho. UPDATE 22.2.2020 - Na podruhé se mi tam sice trochu vkrádala nuda, ale ta závěrečná scéna je prostě tak úchvatná, že stojí za to si ni počkat - cítil jsem u ní vyloženě vítězoslavné zadostiučinění, protože to končí přesně tak, jak si člověk celou dobu přeje - a takové filmy mám rád. (21.02.2015)

"Žánrová hra, která je v jistých ohledech velmi jednoduchá a přímá, se ve Fénixovi postupně komplikuje. S tím, jak se Nelly pod vedením Johnnyho čím dál víc blíží svému dřívějšímu já, se například značně problematizuje původně jasně položená otázka filmového monstra. Nestává se jím Nelly až teď, při své přeměně v dokonale oblečenou a nalíčenou napodobeninu sebe sama? Odpovědí může být, že se ve skutečnosti stává jen monstrem jiného řádu – takovým, které neděsí prvoplánově svým zdeformovaným zevnějškem, ale naopak poněkud složitěji tím, co pod pečlivě vymodelovaným exteriérem skrývá." Recenze pro 25fps (01.04.2015)

Zápletka mi sice přišla přitažená za vlasy, ale v tomto případě účel světil prostředky, takže mě počáteční skepse celkem brzy opustila. Petzold rozehrál solidní komorní drama, kde byla Osvětim a poválečné německo jen kulisou pro příběh na téma "Za koho jsem vlastně byla vdaná?". Vyhovovala mi strohost i minimální tlak na emoce a Nina Hoss zahrála fantasticky, což je u této herečky vlastně standard. Vydařil se i konec, takže u mě panuje celková spokojenost. 80% (23.06.2016)