Godzilla II: Kráľ monštier

History shows again and again how nature points out the folly of man. Godzilla II dokazuje, že MonsterVerse je tím vůbec nejlepším pozápadněním východního díla. Američani všechno racionalizují a tentokrát to paradoxně je jen ku prospěchu celého univerza. Godzilla Garetha Edwardse byla atmosférickou žánrovkou postavenou mimo klasické stereotypy, co skládala poctu primárně Hondově filmu z roku 1954 a monster filmům obecně. A jako taková funguje v rámci MonsterVerse na chlup stejně, jako první Godzilla vůči svým následovníkům z původní série. Oproti ní je totiž pokračování Michaela Dougherty epický love letter plný akce a dech beroucích monster bitev. King of the Monsters vzdává hold celému Toho kánonu ve všech jeho aspektech a divoce rozkopává vrátka sdíleného vesmíru dokořán. Dougherty si je moc dobře vědom, v čem spočívá kouzlo kaijû žánru a stejně tak dobře ví, čeho si na něm fanoušci nejvíc cení. Na jeho filmu je to zatraceně znát. A že je určený primárně fanouškům z něj automaticky nedělá film špatný. Dougherty prostě promění ve zlato, na co šáhne. A to pomrkávání na konkrétní G-filmy nebo třeba Carpenterovu Věc je prostě boží. (30.05.2019)

Podobně jako v případě dvojky "Pacific Rim" je i dvojka této verze Godzilly prakticky ne(do)koukatelná. Dojímá mě, jak monstra o výšce mrakodrapu vždycky dramaticky jdou po jedné specifické osobě, kterou chtějí sejmout. Vždyť by ji na té zemi ani neviděla, proboha!!! Zbytečné blokování plátna v kině. (06.08.2023)

Parádní rozjezd a vizuálně úchvatné představování jednotlivých monster, zazděné nezáživnou prací s příběhemm a podceňovaním divákova intelektu. Warnerům se díky Garethu Edwardsovi podařilo důstojně restartovat godzillý kult, v předešlém filmu úspěšně propojili motivy a atmosféru japonského filmového mýtu s technickou bombastičností hollywoodských blockbusterů. A ne aby si dali záležet a naplnili předpokládané divácké očekávání, oni svěří další dva díly tvůrcům průměrných, nezajímavých hororů. Vysoký rozpočet nalitý do prvotřídního CGI přece stačí, cílovka je tady blbá a stačí ji hezká monstra. Uvidíme, jestli tento přístup změní s novou paní CEO. (05.07.2019)

V předchozím počinu zacházel Edwards s odkazem TOHO filmů mnohem šikovněji. Fikaně napínal náznaky, a na konci předvedl přehlednou akci s několika ikonickými momenty. Ale tohle? Tenhle sequel má fantastický, vzrušující trailer, s nádherným hudebním motivem ´Somewhere Over The Rainbow´, který namlsá. Samotný film ale bohužel není ani fantastický a vzrušující už vůbec. V každém z 27 godzillích filmů, které jsem dosud viděl (Emmerichovu srágoru, která nemá s KAIJU nic společného, nepočítám), jsem se bavil více, než tady, a to včetně nejhoršího dílu, infantilního ´Son of Godzilla´, který byl alespoň příjemným guilty-pleasure. Tenhle film je jenom guilty, pleasure ani náhodou. Postavy, které mají plnou hubu rodinných hodnot, vás nezajímají, vizuálně to taky není žádné terno. Do zlatova barevné tónování je vysloveně hnusné a akce je NEPŘEHLEDNÁ, s rozklepanou kamerou, často je to jen takový shluk pixelů, který vám je lhostejný. Má to pár momentů, pár referencí na TOHO předchůdce, které potěší (žena je tady také katalyzátorem dějových zvratů, asi třikrát zazní notoricky známý motiv příchodu Godzilly, který známe z japonských kaiju), ale to nemůže stačit ani těm nezarytějších TOHO/Godzilla fandům, mezi které se počítám. Je to zklamání, které ještěrce doufám nezlomí do budoucna vaz. (31.05.2019)

Ľudia v japonskej Godzille sú nepodstatným prvkom príbehu, ktorý sa stáva postupujúcou stopážou úplne bezvýznamným. Sú ultimatívnym MacGuffinom a v najlepších dieloch je posledná tretina čistá mlátička monštier. A má to svoj podstatný dôvod. Godzilla vznikla ako symbol Hirošimy a Nagasaki - ako ekohoror o ničivej nezastaviteľnej skaze, proti ktorej niet úniku - a tá malosť a zanedbateľnosť človeka oproti nezničiteľnej Godzille je tou základnou podstatou kaiju filmov. To všetko chápal Gareth Edwards, ktorý v jednotke sledoval príbeh z pohľadu bežných bezbranných ľudí, ktorí sa nedokážu postaviť monštrám. Jednotlivé scény sú nasnímané a zostrihané tak, aby umocňovali dojem z kolosálnych príšer, ktoré kontrastujú s biednym osudom bezmocných ľudí vo svete, ktorému vládne monštrózna Godzilla. Naopak v dvojke ľudia dokážu ovládať monštrá cez nejaký bizarný generátor zvukov a dieťa (!) zásadným spôsobom ovplyvní záver filmu. Film je tak typickým príkladom amerického prístupu, kde "Boh je mŕtvy" a ľudia (a deti!) dokážu poraziť aj to najväčšie zlo, čo je v zásadnom rozpore so všetkým tým, čo urobilo Godzillu fenoménom, ktorý fascinuje po celých 65 rokov. Godzilla II tak síce formálne obsahuje všetko, čo má mať správne kaiju, vrátane hollywoodskej premiéry kultových monštier ako Rodan, Mothra a King Giddorah, no na rozdiel od Edwardsovej jednotky vôbec nefunguje wow efekt z ich prítomnosti. Dôvodom je zásadné nepochopenie filozofie originálnej japonskej ságy, ktorú naopak Edwards tak verne vystihol. Ľudia sú nepodstatní, skutoční hrdinovia sú tí, čo majú desiatky metrov a tisícky ton (07.06.2019)