Chlieb, láska a žiarlivosť

...Ako snáď už samotný titul priamo napovedal, tak tentoraz išlo najmä o žiarlivosť, ale zároveň i o sequel: Chlieb, láska a fantázia, keď prvé dve pomenovania opätovne platili, a tak teda napokon len fantáziu, vystriedala "žiarlivosť", a to konkrétne so štandardným kvartetom postáv z pôvodného príbehu v nasledovných podobách: vrchný strážmajster Antonio Carotenuto a pôrodná asistentka Annarella, ktorí predstavovali prvý pár; zatiaľ čo Mária "La Bersagliera" De Ritis a carabinier Stelluti, zase ihneď ten nasledujúci, pričom, medziľudské vzťahy medzi týmito ústrednými postavami, vrátane i medzi samými sebou; akosi začínali dostávať menšie trhliny... • Na režisérskej stoličke znovu zasadol tento taliansky režisér Luigi Comencini, rovnako sa vracajú i Vittorio De Sica a Gina Lollobrigidová, kedy sa mi poňatie ďalšieho dielu ukazovalo byť oproti tomu predchádzajúcemu, ako povedzme v oveľa „vážnejšom tóne”, súčasne i v mierne chaotickejšom ukotvení, no i napriek tomu, kladné dojmy ostávajú opäť zachované. • Príchod „nemanželského dieťaťa” Ottavia ku jednej z týchto postáv, môže automaticky predznamenávať určité komplikácie zo strany opačného pohlavia, nakoľko i to bolo jednou zo scenáristických noviniek, s ktorou prišla práve táto skúsená štvorica scenáristov, keď sa mi občasne zdalo, že sa miestami už nemali kam pohnúť. • Výtržníčka ma ešte našťastie dokázala v mnohých ohľadoch veľmi príjemne prekvapiť, i keď sa mi zas javilo, že teraz nemala až toľko hereckého priestoru, ako tomu bolo predtým, alebo sa mi to skrátka možno iba  zdá? • Asi úplne najväčšia výhoda podľa mňa spočívala snáď predovšetkým v tom, že obidva tituly sa nakrútili v tesnej nadväznosti hneď za sebou, a tak už samotné [filmové] dianie začínalo zhruba po 48 hodinách odkedy vlastne skončilo to predošlé, z čoho vyplývala akási nefalšovaná autenticita, proste; taký pocit, že postavy "takmer" vôbec nikam neodišli... (02.10.2023)

Víte ... pamatovala jsem si ji - "Výtržnici", kterak jede malebnou kamenitou krajinou na svém oslíku. Nic víc z jejího příběhu mi v paměti nezůstalo. Pravda - když to tak počítám, od našeho seznámení uběhlo už stěží uvěřitelných 40 let ... ne-li více. Nicméně tady a teď se ke mně vrátila - to aby se mi připomněla ... aby se s vrozenou zvědavostí nenápadně a trochu koketně pozeptala, zdali jí to sluší tak jako tehdy - i když má na sobě jen prostý a chatrný šat. Což o to - co se jí samotné dotýká, nezestárla ani o jednu jedinou vteřinu: Zůstala pěkná a svěží a prostořeká a nevinná ... její půvab má zvláštní kouzlo, nezávislé na čemkoli pozemském a reálném - snad kromě lásky. Se zápletkou je to ovšem o něco horší: Není tak důvtipná ani tak osobitá, aby se dokázala oprostit od okovů času. Snad že je trochu afektovaná ... snad že některé její nápady (jakkoli neotřelé a zábavné) zůstávají jaksi nedotažené - nevyuživé scénářem ani režií postávají bezradně a trochu rozpačitě někde v půli své cesty, aniž by dostaly příležitost dokázat divákovi i sobě, co v nich je. Neboť jsou bez uvážení střídány nápady novějšíma, které se zdají být lepší a mladistvější a originálnější a přitažlivější ... alespoň zpočátku, nežli se střetnou s realitou filmového průmyslu a dostihne je osud jejich předchůdců. A tak jsem ve výsledku trochu na rozpacích ... 3,5* (18.11.2021)

Druhé a ďalšie pokračovania úspešných filmov spravidla nedosahujú úroveň prvotiny. Sú aj výnimky, ako Terminátor a nie sú zriedkavé ani prípady, že si pokračovanie zachová úroveň prvej časti. To je aj prípad filmov Chlieb, láska a ... Ide o typické pokračovanie, v ktorom sa rozvinie predchádzajúci dej, postavy sa pomenia iba minimálne a divák má pocit, že ide o jeden film rozdelený na dve časti. A tieto časti k sebe patria ako siamské dvojčatá. (05.09.2020)

Druhý díl LÁSKA CHLÉB ŽARLIVOST navazuje na stejném místě jako skončil jeho předchůdce LÁSKA CHLÉB FANTAZIE. Se stejným hereckým obsazením se tak znovu vrháme ještě v ostřejším tempu do série humorných situací, spojených s naturelem italského maloměsta, kde je v centru dění milostné vzplanutí dvou dvojic, přičemž na správný chod věcí dohlíží církev svatá, zosobněná postavou místního faráře. K mojí nelibosti se Marie od minulého dílu nedokázala zbavit pitomce Stellutiho. V tom jí upřímě lituji. Dějový vývoj filmu mi následně dává za pravdu, že jsem se v tomto chlapci nemýlil. Tato lidská tabula rasa svým ostentativním přesvědčováním okolí, že není úplně blbej, stále více přesvědčuje, že je dutej jak necky.... Je zajímavé sledovat italskou mentalitu a kulturu. Ať už jde o společenské hodnoty a rodinnou úctu, kterou známe většinou v trochu přehnané podobě sicilské mafie, ale ona je v určité formě vlastní i prostým italům. Dále třeba jejich slavnostní hostiny s tradiční láskou ke špagetám a makarónům, jichž spořádají ohromné množství. Pěkné jsou výdobytky moderní techniky v podobě fotoaparátu a psacího stroje. Dnes všechno cenné kousky technických muzeií. Pozoruhodná je také lidovost vážné hudby. Zatímco u nás jde o záležitost vyžehlených obleků v operních síních, v Itálii zahraje lidová kamepa Aidu na počkání. Na přání strážmistra i v pochodovém tempu. Zápletka filmu nechává k mojí libosti z města odjet odjet Stellutiho. Marie se následně stává terčem pomluv, že se snaží „balit“ Antonia. To těžce nese Annarella, kterou navíc kontaktuje otec jejího dítěte. Stelluti se následně nečekaně vrací (k mojí nelibosti), aby dělal Marii scény. Vše se zamotává a vtipných scén je k vidění ještě více než v minulém díle. Např. Strážmista ládují již na druhé hostině jídlem. On reaguje. „To všechno mám sníst?“ Hostitelka začíná brečet. „Stážmistře, ještě nám rozpláčeš Carmelu!“ „Cože? Já, že rozpláču kmotřenku?“ Všichni na něj. „Jez!“ Zvedá se Marie a spustí. „Jestli přijde o mlíko, bude to tvá vina!“ „To kvůli mně nebude kojit??“ „Jez!“ „Jistě! Jestli nebudeš jíst, Carmela určitě ztratí mlíko a do týdne nám umřou obě!“ :-) ….Nejdojemnější je pak scéna, ve které umírá oslík. Zakončení tentokrát není čistě happy endové, ale spíš v duchu italské reality. I když přecijen trochu milosrdně přikrášlené. Film jsem viděl s parádním dabingem Miloše Kopeckého. 76% (14.12.2010)

"Lolobridgidovská" část této plnokrevné trilogie vznikající mimo okruh postupně se rychle vyhraňujícího neorealismu přináší barvitý, plnokrevný italského života tehdejší doby. Dýchá na nás XIX. století v italském vyvedení, v mnoha ohledech velmi blízké PANTÁTOVI BEZOUŠKOVI, NAŠIM FURIANTŮM, humorem, který jehož shovívavá něha přes některé náznaky satiry více hladí než bičuje a trestá nemilosrdností. Půvabná Lollobrigida, operetně ale i opravdově mužský strážmistr stejně tak jako jeho hubatá a neudolatelná Caramella, jakýsi Sancho Pansa v ženském vydání, jsou kořením, které nejen dochucuje, ale i dále staví a rozvíjí původní autorský záměr. Divácky vděčná veselohra s řadu komediálních přesahů shovívavě provází nenapravitelného sukničkáře i do našich dnů a svým divákům dává zakoušet neméě tolik radosti a uvolnění jako jejich předkům před více než padesáti lety. (06.04.2008)